Ladislav Brom (Česká republika)

Ladislav Brom se narodil svobodné matce Marii Bromové, která si dva měsíce po jeho narození vzala drážního zřízence Josefa Kořínka, jenž dítě legitimizoval se jménem Ladislav Kořínek. Matčino rodné jméno však filmař nadále používal jako umělecký pseudonym a v roce 1938 jej opět úředně přijal za své. Po absolvování chrudimské Vyšší hospodářské školy studoval na pražské ČVUT, ale nakonec absolvoval dramatické oddělení Státní konzervatoře v Praze. V roce 1939 ještě dokončil doktorát na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Za studií psal sportovní články do časopisu A–Zet, o prázdninách dopisoval z ciziny pro různé časopisy a byl asistentem v Jandově taneční škole. V první polovině 30. let působil jako tanečník v pražském Novém německém divadle, jako operetní tenorista v Jihočeském národním divadle v Českých Budějovicích a jednu sezonu jako milovník a režisér v ostravském Národním divadle moravskoslezském. Jeho vysoká statná postava, oduševnělý zjev a hluboký hlas ho na divadelních jevištích předurčily k milovnickým a hrdinským rolím nebo k drsným typům, jež od roku 1934 uplatnil i na plátně.

V kinematografii nakonec uplatnil literární ambice (mj. publikoval básně pod jménem Rimon a v roce 1936 vydal knihu Mladá stráž), když byl krátce dramaturgem firmy Elektafilm, spolupracoval na několika scénářích a otextoval na pět desítek písní, vydaných tiskem a použitých ve filmech. Přes tyto aktivity se propracoval k režii. Neoficiálně byl asistentem režie u filmu Josefa Rovenského Řeka (1933). Za dokumentární sérii Od západu k východu získal v roce 1935 stipendium ministerstva zahraničí a pobýval v Sovětském svazu, kde studoval režii (mj. u Sergeje M. Ejzenštejna) a pracoval jako asistent režie v ateliérech. Po návratu propagoval sovětskou kulturu. V roce 1937 debutoval jako jeden z nejmladších režisérů a záhy i producentů. Vedle průměrných oddechových komediálních a romantických snímků (Kariéra matky Lízalky, Klapzubova XI., Bílá jachta ve Splitu, Ulice zpívá či Život je krásný) vynikly z jeho tvorby sociálně laděná Harmonika (Odměna ministra průmyslu, obchodu a živností 1937), psychologická studie podle Egona Hostovského Vyděrač (Cena ministra průmyslu, obchodu a živností 1939), národnostně zaměřené drama Tulák Macoun a drama se sociálním podtextem Skalní plemeno. Nejpříznivěji byl přijat snímek Tulák Macoun, jenž kromě Modré stuhy časopisu Český filmový zpravodaj (1940) obdržel Malou zlatou medaili 1939 jako III. cenu ministra průmyslu, obchodu a živností a Bronzovou medaili na VII. MFF v Benátkách (1939).

V červenci 1937 se stal společníkem a ředitelem výrobní a distribuční společnosti Reiterfilm, v prosinci 1939 odkoupil od majitele Jana Reitera i zbytek firmy a přejmenoval ji na Bromfilm. Podnik v letech 1940–42 vyrobil a distribuoval jeho snímky U pokladny stál..., Ulice zpívá, Tulák Macoun, Venoušek a Stázička, Píseň lásky, Poslední Podskalák, Přítelkyně pana ministra (1940; r. Vladimír Slavínský), Život je krásný, Přednosta stanice a také tituly Těžký život dobrodruha (1941; r. Martin Frič) a Host do domu (1942; r. Zdeněk Gina Hašler) nebo krátké filmy Malostranské obrázky a Řemeslo má zlaté dno (1941; r. Adolf Lehner). Výrobna byla nucena své aktivity přerušit v roce 1943 a po zestátnění kinematografie v roce 1945 definitivně zanikla. Pod vlivem otčíma své manželky Věry Urbánkové–Bromové (dcery nakladatele F. A. Urbánka), funkcionáře Národní obce fašistické Zdeňka Zástěry, se s dalšími fašisty (včetně režiséra Václava Binovce a generála Radola Gajdy) zúčastnil 16. března 1939 neúspěšného zabrání barrandovských filmových ateliérů. Kvůli předválečnému pobytu v Sovětském svazu byl v roce 1941 německými úřady čtyři měsíce vězněn; propustili ho po údajné intervenci Lídy Baarové. Za války se zapojil do odbojové organizace Zpravodajská brigáda. Po ní ovšem následovalo vyšetřování za jeho chování v protektorátu a navzdory polehčujícím okolnostem byl v roce 1947 za provinění proti národní cti odsouzen k peněžité pokutě 200 000 korun. Již předtím byl vyloučen z řad českých filmových pracovníků a živil se jako společník firmy Jana Rückla a jako obchodník s broušeným sklem ve své společnosti Brom export. V roce 1948 pomohl Lídě Baarové emigrovat do Rakouska a o rok později opustil na vízum Československo i on. Žil postupně ve Švédsku, ve Velké Británii a ve Švýcarsku, trvale pak ve Francii, v Západním Německu a v Rakousku a od roku 1963 v USA a v Kanadě pod úředně změněným jménem John L. Brom. K filmu se vrátil díky dobrodružné povaze cestovatele, sběratele a lovce jako autor cestopisných dokumentů, zejména z Afriky, kam v letech 1949–1962 podnikl několik výprav.

V 60. letech externě přednášel na sociologické fakultě newyorské Queensborough College. V roce 1961 byl požádán konžským prezidentem Josephem Kasavubuem, aby pomohl vybudovat v Západním Německu diplomatickou misi a vyslanectví, a doprovázel delegaci konžského předsedy vlády na oficiální cestě po Evropě a Asii. V rámci těchto činností se setkával s nejvyššími vládními představiteli nejen afrických zemí, ale i Západního Německa, Rakouska, Izraele, Indie, Hongkongu nebo Taiwanu. I jako podnikatel se setkával s četnými světovými osobnostmi veřejného, kulturního i filmového života. Za filantropickou činnost v Africe byl jmenován rytířem řádu sv. Jana Jeruzalémského, komandérem Kyperských rytířů a papežem Piem XII. mu byl udělen titul Beatissimo Pater. V roce 1967 získal vízum k návštěvě Československa, jež se ovšem neuskutečnila kvůli srpnové okupaci a jeho předčasné smrti. Zemřel na mozkovou mrtvici v letadle při cestě z montrealských filmových laboratoří do New Yorku.