Až do neděle 29. 1. můžete sledovat snímky renomovaného autora experimentálních filmů Guliho Silbersteina. Proč je jeho tématem násilí a jak se vlastně dostal k tomu, co dělá, vysvětluje v našem exkluzivním rozhovoru. Režisér také speciálně pro DAFilms okomentoval své filmy!
Jak jste se dostal k experimentálním filmům a jak jste dospěl k tomu, že se chcete vyjadřovat právě jejich prostřednictvím?
Studoval jsem na Telavivské univerzitě, ale studijní program se mi zdál příliš tradiční. V roce 1997 jsem se přestěhoval do New Yorku. Tam jsem se jednou večer ocitnul na projekci filmového cyklu Stana Brakhage Dog Star Man v Muzeu moderního umění. Projekce byla velmi působivá a naprosto mě omráčila. Zanedlouho se v Guggenheimově muzeu konala retrospektiva Nam June Paika, což byla neméně oslnivá přehlídka. Vše se tehdy propojilo s mým magisterským programem mediálních studií na New School University, kde jsem se intenzivně věnoval technikám digitálního videa. Také jsme četli díla myslitelů, jako byl Walter Benjamin, Gilles Deleuze či Gregory Bateson, a studovali díla filmařů, jako je Chris Marker. Tehdy jsem se rozhodl, že svůj závěrečný projekt na univerzitě pojmu v duchu experimentálního filmu. V roce 2000 jsem si pořídil kabelovou televizi. A jak jsem přepínal mezi stanicemi, začaly se vynořovat obrazy znázorňující násilné střety mezi izraelskou armádou a palestinskými protestujícími v mé rodné zemi. Chodil jsem tehdy po newyorských ulicích a přitom pořád myslel na ty obrazy. A tak vzniknul můj první experimentální projekt: Schizophrenic State, který zahrnoval záběry Druhé intifády z televizních zpráv, scény z běžných televizních pořadů, mé vlastní záběry na MiniDV kazetách, citace palestinského politika Saeba Erekata a teoretika kybernetiky Gregoryho Batesona. Film se promítal v rámci Transmediale Berlin a dostal se na jejich výběrové DVD. Cítil jsem, že jsem nalezl vlastní hlas, a tvorba těchto děl se pro mě stala obsesí a nutností.
Ovlivnil někdo váš způsob uměleckého vyjadřování či váš umělecký jazyk?
Kromě Brakhage a Paika obdivuji filmovou esej ‘Bez slunce’ Chrise Markera. Je to velmi originální, nádherné a silně inspirativní dílo. Dále velmi respektuji dílo Billa Violy. Silně mě ovlivnil také Harun Farocki. Hodně inspirace čerpám u filmařů, jako je David Lynch, Peter Greenaway či Adam Curtis. Obecně mám spoustu zdrojů inspirace: hudebníci, malíři, spisovatelé, není možné je všechny vyjmenovat. A v neposlední řadě mě inspirují ostatní experimentální filmaři, se kterými se setkávám na filmových festivalech, výstavách i online, kde také poznávám jejich díla. Je to nádherná scéna, kde se potkávají nejrůznější přístupy a vytvářejí tak celek přesahující jednotlivé části.
Tematicky se zaměřujete především na násilí a agresi. Co vás na tom fascinuje a proč jste si zvolil právě toto téma?
Moje první vzpomínka z raného dětství v Izraeli je, jak s matkou sedíme v protileteckém krytu a slyšíme hlasitou sirénu. Celý život zažívám válku a teroristické útoky, včetně útoků na New York z jedenáctého září. Násilí se mi hnusí, zvlášť když ho používá stát. V dílech, která zde představuji, se soustředím na izraelsko-palestinský kontext, protože to je prostředí, z kterého pocházím. Nemohu mlčet tváří v tvář agresi, kterou Izrael směřuje vůči Palestincům, kteří přišli o svá občanská práva a žijí pod vojenskou okupací, což je nejen nespravedlivé, ale také to zpětně vypovídá o izraelské společnosti a ohrožuje to její vlastní bezpečnost. A na obecnější rovině kolem sebe všichni vidíme nejrůznější druhy násilí, agrese a útlaku. Jako by nám scházela empatie vůči utrpení druhých lidí. Masová média mají moc přinášet tyto obrazy na obrazovku, což je důležité, neboť to zvyšuje povědomí o těchto událostech, ale způsob, jakým se s těmito obrazy zachází, není dostatečný, stává se z nich jistý druh zábavy a nakonec je pohltí nasycený svět obrazů. Ve svém díle se snažím tyto obrazy násilí vyjmout z proudu obrazů, umístit je do nového kontextu a ukázat je v novém světle, vrátit jim lidskost a prosazovat tak empatii.
Foto: MFDF Ji.hlava
Portál DAFilms.cz je výsledkem tvůrčí spolupráce 7 klíčových evropských festivalů dokumentárního filmu sdružených do Doc Alliance. Naším cílem je posouvat hranice dokumentárního filmu, propagovat jeho rozmanitost a podporovat kvalitní autorské filmy.
