Film končí scénou, ve které režisér-vypravěč-hlas upravený počítačem vyhazuje do vody monitor počítače. Obrazovku si bere voda. Je to čtrnácti palcový monitor, tedy nikoli žádný z luxusních monitorů, na nichž postavy filmu hrají hru Age of Empires. Nic proti čtrnáctkám, i na nich se strategie dá hrát, a navíc jsou symbolem počítačového undergroundu. Ale v kontextu filmu je scéna se zahozeným falešným monitorem posledním a stvrzujícím symptomem povrchu a pohybu po něm.

Snímek, jeho umné klouzání po životě, který vlastně není, absenci jakéhokoli poznání či životní zkušenosti, pouhou animální plnost vyprázdněných obrazů dovedl k takové dokonalosti, až se sám stává čirým vystižením ducha části jedné generace, která energii hledání rozpustila v imitaci - jediným projevem života je opakující se motiv kálení. Její představitelé nemohli být vybráni lépe: režisér dokumentů a reklam Igor Chaun, koncertní houslista Martin Válek a obchodník s erotickými kazetami a pomůckami Václav Salmon.

Režisér, který natáčí filmy o dalajlámovi i reklamy na životní pojištění, který rezignoval na diferenciaci hodnot, když svůj talent sebejistě rozpustil v produktech na prodej, houslista, hrající v Rudolfinu pro nastrojené buržoazní publikum, a melancholický boxer, prodávající v příšeří svého krámu žilnaté penisy, plastikové vagíny a další nástroje autosexuálních orgasmů. Režisér je pak jejich suplentem, tedy náhradníkem, který ví, že točí film i o sobě.

Jeho dokument je orchestrací jejich společného zemdlení, filmem, který přesně imituje jazyk těch, o nichž hovoří, a dělá to tak dobře, že pro budoucnost zůstane svědectvím o začínající virtualitě a nevýznamnosti významů, filmem, který si svým eklektismem vědomě přehradil cestu k specifice uměleckého sdělování, dokumentem pouhé deskripce symbolu a nikoli cesty k výkladu jeho šifry.

Seznamujeme se se třemi (čtyřmi) muži, jejich byty a počítači a jejich společnou zábavou, kterou je hraní strategie Age of Empires, ať už po síti nebo pouhým spojením počítačů v dlouhé noci pařanů. Každý z nich popisuje svoji cestu ke hře: materializuje to mý chlapecký sny, propadl jsem tomu a věděl jsem, že jsem v prdeli, já si rád hraju. Jednotlivé momentky z bytů pak spojuje mozaika vhledů na jednotlivé hráče při akci, paralelně vidíme, jak sedí u počítače a komentují svoji vášeň. Staví město a hrady a vyrábějí vojáky, přes zónu se spojují s ostatními hráči po celém světě. Vedle toho je vidíme při chvílích odpočinku: zkouška orchestru, prodej stimulujícího nářadí pro osamělé rozkroky, četba duchovních textů.

Film vrcholí společnou noční jízdou v eros shopu a toaletní sebereflexí režiséra. Svojí simulací ten film znovu připomíná transformující se pojem kultury, jeho zřeďování a filtrování v konzervativní sterilitu, paradoxně tak vlastní mainstreamu, tvořícímu dnešní cyberspace.