Ivetka a hora je název na první pohled možná lehce podivný, ale na druhý přesně vystihuje téma filmu. K tomu je však nutné vědět, že slovo hora v tomto případě neoznačuje žádný konkrétní kopec, ba dokonce neznamená vlastně kopec vůbec. (Ne, skutečně nejde o zástupce stále populárnějšího žánru „outdoorových“ filmů a nenatočil ho Pavol Barabáš). Hora zde sice stále představuje bod mezi nebem a zemí, ale zdaleka nejde tolik o podstatu fyzickou jako duchovní. Hory, kopce, vyvýšeniny společně s pouští představují specifický druh osamělých míst, na která se vždy uchylovali lidé, aby zde prožívali nejrůznější druhy transcendentálních zážitků. Hora a člověk tak patří veskrze k sobě a tvoří základnu věčného duchovního trojúhelníku, jehož třetí těžko definovatelný vrchol spočívá nad nimi v nebesích. Tento třetí prvek snad úmyslně vypustili tvůrci filmu Ivetka a hora z jeho názvu, aby se stal vlastní osou příběhu filmu.
Je dobré říct hned zkraje, že vítězný film české soutěže MFDF Jihlava 2008 režiséra Víta Janečka (Bitva o život, Máme NATO?) není historicko-psychologickou analýzou fenoménu mariánských zjevení, jejichž adresáty byly dvě mladé dívky Iveta a Katka a která se odehrávala v polovině devadesátých let 20. stol. na vrchu Zvir nedaleko slovenské obce Litmanová. Fenoménu, který se sám o sobě těžko dá zachytit kamerou, zvlášť pokud je její pohled veden snahou po objektivitě. Dobře to připomene několik archivních scén z filmu: Kamera byla zásluhou amatérského dokumentaristy přítomna na hoře Zvir během chvil, kdy Ivetka zažívala své vize, a co přitom my, diváci těchto záběru, můžeme z tohoto materiálu o zážitku modlících se děvčat říct? Nic. Nejen, že nic nevíme, ale vlastně také nic (zvláštního) nevidíme. Jasně se ukazuje, že nestačí kameru obrátit směrem k hoře, je nutné, aby do tohoto záběru vstoupil člověk. A zůstal tam.
Nápadným rysem filmu je to, že ačkoliv pojednává o „senzačních“ a „senzaci“ budících věcech, je velmi střízlivě a civilně natočen. Nápadná je tedy paradoxně jeho nenápadnost. Svým způsobem může náš divácký zážitek připomínat scénu, ve které přijde za Ivetkou domů dvojice výletníků. Přichází jako nezaujatí cizinci, kteří pouze projíždí kolem. Příběh zjevení je zaujal, doptali se, kde Ivetka bydlí, a teď by rádi od ní slyšeli, jak to tedy doopravdy bylo. „Trvalo to pět let,“ říká Ivetka a hned dodává, „těžko se to ovšem dá ve stručnosti popsat.“ Turisté jsou trochu v rozpacích, vstupují Ivetce do řeči, chtěli by slyšet víc. Chtěli by slyšet, jak to ve skutečnosti bylo. Ale co přesně? Ve svědectví Ivetky a následně v jeho filmovém obraze nejsou žádné divácké atrakce. Poselství z hory Zvir neplýtvá silami na divadelní efekty. Nerozestupují se skály, neožívají mrtví, ikony neroní krvavé slzy. Neděje se nic, co by bylo natolik protivně iracionální, že bychom to mohli s klidným svědomím odložit jako blud nebo pověru. Zjevení není strašení, to je z filmu jasné. Tak co to proboha je? To je otázka, která čeká na vnímavého diváka za filmem.
Ona zmiňovaná střízlivost či civilnost filmového stylu snímku může mít ještě jeden důvod, totiž neukončenost životního příběhu Ivetky. Zjevení se už sice (zatím) neopakují, ale stále trvá otázka po jejich původu, smyslu, touha po porozumění. Je možné, že tyto události do Ivetčina života znovu vstoupí? Nelze říct, že ne. Ale stejně tak je dobře možné, že se Ivetčin příběh na hoře Zvir již bez odpovědi uzavřel. Třeba proto, aby mohl začít náš...