Pozorně jsem sledoval jeho tvář. A zatímco kdesi mezitím stříhali němečtí kluci dohola polskou dívku, on v Maďarsku venčil se svojí ženou psa. Přese všechny tanky, které projížděly ulicemi Budapešti, přese všechny bomby, které zničily jeho dům, jeho tvář zůstávala pořád stejná. Její výraz se změnil teprve, když do jeho života (a objektivu kamery) vstoupila nová žena.

Sílu vypravěčského působení soukromých amatérských archivů poznal a dobře využil už maďarský režisér Péter Forgács, který od sedmdesátých let systematicky buduje archív „soukromé filmové historie“ v Budapešti, a na základě nalezených materiálů vytvořil už řadu působivých filmových děl a výtvarných instalací. Že jde o činnost kritiky i diváky oceňovanou lze vyvodit ze seznamu nejrůznějších cen, které Forgácsovy filmy obdržely. Mezi nimi je také čestná Erasmova medaile za „výjimečný příspěvek k evropské kultuře“ (Mimochodem medaile se uděluje v Amsterdamu od roku 1958 a mezi laureáty je i jeden Čech – roku 1986 byla medaile udělena Václavu Havlovi. Za Havla ji tenkrát převzal Jan Tříska).

Byl to také Forgács, komu režisér Jana Šikl přičítá základní impuls, který jej motivoval ke sběru rodinných filmových archivů a nepřímo tak inicioval pozdější úspěšný cyklus netradičního „hledání ztraceného (osobního) času“, Soukromé století.

Práce Jana Šikla s nalezenými archívy je oproti jeho maďarskému kolegovy možná více historizující a narativní. Šikl se víc soustředí na vyprávění konkrétních lidských osudů. Soustředí se na důkladné poznání životů svých „hrdinů“, ke kterému mu slouží především vzpomínky přímých pamětníků událostí. Menší důraz je pak kladen na samotný obrazový materiál, jeho re-interpretaci či re-imaginaci. Šiklovi slouží hlavně jako výmluvná ilustrace komentáře, který je v každém snímku stylizován jako přímé vyprávění jedné z účinkujících osob. Skrze tyto „vypravěče“ jednotlivých příběhů, ať už je jimi vnučka německého velkostatkáře ze Sudet či sochaře z Moravy, manželka stíhacího pilota nebo syn majitele půjčovny filmů, se ve středobodu celého projektu jako jeho ústřední téma zřetelně rýsuje rodina. Obecné dějiny se ve filmech promítají pouze tím způsobem, jakým se prolamují do rodinného dění ústředních postav, rozhodně nejsou v popředí vyprávění, to patří jednotlivostem, konkrétní paměti každodenního života manželů, dcer, prarodičů, sourozenců... Z opačného žánrového spektra české kinematografie můžeme v této souvislosti vzpomenout např. na tvorbu Jana Hřebejka a Petra Jarchovského, kteří na poli hraného filmu použili stejného principu „hodnocení“ dějin dvacátého století z pozic u rodinného stolu. (Ne nadarmo je rodinný stůl tak častým předmětem natáčení „Šiklových“ soukromých filmařů). V českém prostředí najdeme i další takové příklady (např. oblíbené historické romány Vladímíra Neffa), a tak se můžeme ptát, zda je to dílem náhody nebo zda můžeme metodu, která cíleně hledá reflexi „velkých“ dějin skrze dění soukromé, rodinné, nazvat jakýmsi specifikem české tvorby, především takové, která snáze nalézá cestu k českému diváku/čtenáři.