Dokumentarista Martin Mareček, dramaturg a spoluautor námětu k filmu Doba měděná, který od 25.11. přináší svým divákům portál Docalliancefilms, vypráví o tom, proč se půl roku po premiéře filmu Ivo Bystřičana sám do Afriky vypravil a co zde nalezl, natočil a pochopil...
Jste spoluautorem námětu k filmu Doba měděná a velmi úzce jste spolupracoval na jeho dokončení. Sám jste se ovšem do Afriky vypravil až letos. Má váš nový projekt s Dobou měděnou něco společného?
Hlavně místo vzniku. Tím je Zambie, země, se kterou udržuje Česká republika intenzivní vztah vlastně už od doby cestovatele Emila Holuba, který jako první nakreslil podrobnou mapu Viktoriiných vodopádů – mimochodem Holuba v Zambii dobře znají, dokonce jsme v Zambii narazili na jeho sochu. Tím ovšem veškerá podobnost mezi oběma filmy více méně končí. Zatímco Doba měděná vznikala ve spolupráci s nevládní organizací Bankwatch a věnovala se problematice měděných dolů, tento projekt je více autorský a pojednává o něčem úplně jiném.
O čem tedy bude váš nový film, který zatím nese pracovní název „Nemoci pomoci“?
Už delší dobu sleduji zpovzdálí činnost Milana Smrže a Tomáše Tožičky, kterým se podařilo pomocí solárních panelů elektrifikovat několik nemocnic a školu v odlehlých částech Zambie, v místech, kde je pro ZESCO – „Zambijský ČEZ“ - příliš nákladné vybudovat elektrickou síť. Na jaře tohoto roku jeli do Zambie znovu, aby provedli kontrolu některých problematických částí svého fotovoltaického projektu. A my jsme se doprovázeli, dívali se a snažili pochopit, jak vlastně reálně funguje rozvojová pomoc Africe. A kde mohou být její limity a úskalí.
Na projekt Smrže a Tožičky se snesla kritika na základě článku, který popisoval jejich solární elektrárnu jako nikdy nefungující černou díru na peníze tuzemských daňových poplatníků.
Není pravda, že by ten projekt nefungoval. Naopak, např. v komunitním centru v Naluyandě funguje přímo ukázkově. Jisté problémy se vyskytly v druhé části projektu – v internátní škole a zdravotním středisku v Masuku. Právě tam jsme si to s pány Smržem a Tožičkou namířili, abychom zjistili, proč některé části instalovaného elektrického zařízení vypověděly služby. Výsledek této „přepadové“ exkurze nebylo těžké odhadnout dopředu. Technika sloužila dobře, dokud neselhal lidský faktor.
**Nespočívá nakonec to největší úskalí rozvojové pomoci Africe v rozdílech mezi evropským a africkým přístupem k věci? **
Pro Evropana skutečně nemusí být snadné pochopit některé věci, na které v Zambii narazí. Nelze prostě jen tak vzít naše představy o tom, co je to úspěch, ambice, pracovitost a aplikovat je na africkou společnost. V takovém případě by skutečně nebylo daleko od toho sklouznout k povrchnímu „koloniálnímu“ přístupu. Je nutné si uvědomit, že společnost, která si např. nikdy nemusela dělat hlavu s tím, jak přežije zimu, si těžko mohla vybudovat stejné mechanismy myšlení, jaké jsme zdědili my po našich předcích, pro něž by neschopnost ušetřit si z letní úrody znamenala jistou smrt. Snažili jsme se skrze naše dva zkušenější průvodce tuto africkou zkušenost přijmout a porozumět jí a toto setkání s odlišnou realitou by mělo být především předmětem filmu.
**Jaký pak má ovšem smysl instalovat v Africe technicky vyspělý energetický systém, když je následně nutné se tam neustále vracet ho opravovat? **
Položil jsem podobnou otázku Milanu Smržovi. Jeho filozofií je, že Africe něco dlužíme za tu dobu, kdy naše společnost z ní pouze a jen brala. A takovýto lokálně orientovaný projekt, jakým je elektrifikace Naluyandy nebo Masuku, má ten důležitý efekt, že společně s technologií se Afričané učí i tomu, jak s ní zacházet. Může se to sice jevit jako sisyfovský úkol, ale vyhlídky do budoucna přece jen nejsou po této návštěvě marné. Kdyby zůstala odlehlým oblastem Zambie jediná možnost elektrifikace v podobě připojení na centrální síť, zůstali by obyvatelé těchto končin opět odkázáni na někoho dalšího a ještě by účet za elektřinu zatížil jejich už tak velmi omezené rozpočty. Nehledě na to, že by k tomu vzhledem k finanční náročnosti výstavby rozvodných sítí nejspíš stejně nikdy nedošlo. K energiím má přitom přístup pouhých dvacet procent lidí, což je např. vzhledem k tomu, že většina území Zambie je pokryta mobilním signálem, trochu paradox. Elektrická zásuvka je tak stále větší nutnost, právě i kvůli dobíjení mobilů. Kredit je sice většinou na nule, ale aspoň dobře slouží jako zdroj světla v černé Africké noci. V Africké buši totiž člověk zažije to, co z Evropy prakticky nezná. Černé nebe a všudepřítomnou tmu. A nádavkem jedovatého hada pod nohama.
Co si tedy Afričané představují pod pojmy úspěch či pracovitost?
Je logické, že v jedné z nejchudších oblastí světa, navíc těžce decimované epidemií AIDS, bude mít hierarchie hodnot ve společnosti podstatně jinou podobu než u nás. Mnoho lidí v téhle oblasti musí žít za jeden dolar na den a pokud někdo dokáže vydělat ty dolary dva, je to sice fajn, ale těžko tím podle našich měřítek udělá kariéru. Zdálo se nám, že daleko důležitější, než prostředky získat je pro Zambijce umět se navzájem rozdělit o to málo, co mají. Snaží se především žít ve společenství. Všechno ostatní se dá nějak vydržet, nějak bylo, nějak bude, všechno se nakonec srovná. K tomu dám takový příklad: Vypravili jsme se společně s několika místními na nákup do města. Náš původně prázdný náklaďák se během dvou hodin proměnil v neforemnou horu věcí a lidí. A ještě stále přicházeli další, kteří se chtěli svézt a pro každého z nich se našlo místo. Pokoušeli jsme se přesvědčit naše řidiče, že bude lepší věci na korbě vozu lépe přerovnat, ale oni nad tím jen mávli rukou. Když několik těch věcí zpočátku skutečně popadalo, nikoho to nevyvedlo z míry. Postupem času totiž padat přestaly, protože se to tam jízdou samo nějak přetřáslo a srovnalo, zatímco černošské osazenstvo přeplněného vozu dál nerušeně žertovalo, smálo se a zpívalo.
Portál DAFilms.cz je výsledkem tvůrčí spolupráce 7 klíčových evropských festivalů dokumentárního filmu sdružených do Doc Alliance. Naším cílem je posouvat hranice dokumentárního filmu, propagovat jeho rozmanitost a podporovat kvalitní autorské filmy.
