Držitel Zlaté palmy na Docalliancefilms

Před začátkem festivalu v Cannes jsme informovali o nominaci filmu Sergeje Loznici do festivalové soutěže, nyní po slavnostním vyhlášení a závěrečné festivalové znělce nezbývá, než abychom tuto informaci doplnili o to, že Sergej Loznica se nakonec za svůj narativně komplikovaný a značně temný film Счастье мое/ MY JOY laureátem Zlaté palmy nestal. Poctěn rozhodnutím festivalové poroty v čele s režisérem Timem Burtonem byl nakonec neméně renomovaný a zajímavý tvůrce – thajský režisér Apichatpong Weerasethakul.

Zajímavostí je, že Apichatpongova metoda stejně jako Loznicova spočívá v dlouhých záběrech, obsahové-dějové vyprázdněnosti, pomalém „meditativním“ tempu vyprávění, na které se divák musí dobrovolně chtít napojit, aby se mohl vydat spolu s filmem na cestu do labyrintu nejednoznačných významů.

V případě rozhodnutí poroty tak mohlo hrát rozhodující úlohu větší pochopení pro snivou fantaskní exotiku thajského pralesa „minulých životů strýčka Boonmeeho“, než pro zneklidňující noční můru temných odlehlých koutů drsného ruského venkova.

Apichatpong Weerasethakul se narodil na začátku sedmdesátých let v Bangkoku, vystudoval architekturu a film. Jako jeden z nemnoha nezávislých filmařů působí v Thajsku mimo poměrně striktní řád studiového systému produkce a distribuce filmů. Často obsazuje do svých filmů neherce a využívá improvizace, cíleně se pohybuje na hranici mezi dokumentárním a hraným filmem. Na poli celovečerních filmů debutoval v roce 2000 dokumentem Mysterious Object at Noon. V Cannes se jeho jméno zapsalo již několikrát – poprvé jako držitele ceny v sekci Un Certain Regard za film Blissfully Yours (2002), podruhé byl oceněn Cenou poroty - film Tropical Malady (2004). Do třetice si tedy odváží z Cannes Zlatou palmu za film Uncle Boonmee Who Can Recall His Past Lives (2010), jehož celovečerní verze je přímým navázáním na prolog v podobě předešlého Apichatpongova krátkého filmu z minulého roku A Letter to Uncle Boonmee (2009).

V nabídce portálu Docalliancefilms je krátká pozvánka do svébytné a respektované tvorby tohoto režiséra v podobě krátkého filmového haiku, kterým se Apitchapong zapojil do projektu filmové oslavy 15. výročí renomovaného festivalu dokumentárních filmů Visions du Reel v Nyonu. Byť jde o film opravdu velmi krátký, obsahuje typické prvky režisérovy tvorby – absenci dialogů, dlouhé záběry, dějový minimalismus a interakci mužských postav.