Film Sergeje Loznici nominován na Zlatou palmu

Nový snímek běloruského režiséra Sergeje Loznici, Счастье мое/ My Joy nominován do soutěže 63. ročníku filmového festivalu v Cannes.

Letošní slavnostní vyhlášení filmů nominovaných do soutěže 63. ročníku filmového festivalu v Cannes sice bojkotovaly významné světové zpravodajské agentury, přesto však nebyl filmový svět o programu jedné z nejatraktivnějších filmových událostí roku dlouho na pochybách. Mezi filmy nominovanými do soutěže o hlavní cenu festivalu, Zlatou palmu, se objevil také titul nového snímku běloruského režiséra Sergeje Loznici, Счастье мое/ My Joy. Vzhledem k charakteru soutěže je zřejmé, že jde o film hraný, což je už samo o sobě zajímavé, neboť Loznica je proslulý především jako dokumentarista a jako takového jej divákům představuje také portál Docalliancefilms, který on-line distribuuje tři z jeho působivých dokumentárních filmů-esejů.

Sergej Loznica je autorem vyhraněného formálního přístupu k filmu, který svým způsobem může připomínat hudební minimalismus – neustálou repeticí motivů, monotématičností, cykličností - tísicerá variace na jednoduchost. Ve zvukové stopě hrají výraznou roli ruchy, hluky pohybu a především zvuky přírody. Příroda je přitom klíčový pojem – příroda, krajina, přirozenost. Přirozenost v jaké je do obrazu přírody zakomponovaný člověk, nepřikrášlený, často starý a více méně mlčenlivý. Člověk je umístěný v obrazu krajiny současně jako její středobod, ale přitom stále jako jedna z mnoha jejích přirozených částí.

Loznicova tvorba jej představuje jako jednoho z mnoha portrétních malířů tzv. „ruské duše“. Řadí se tím k většině velkých ruských režisérů (od Dovženka, přes Tarkovského k Zvjagincevovi atd.). Ruská duše nikoliv jako psychologický fenomén, ale jako metafyzická parabola k hledání lidství jako obecnosti, více otázka než analýza. A spjatost ruského člověka se zemí je samozřejmá, silná a nutná. Ne nadarmo se kamera v ruských filmech dívá častěji do země než do nebes.

Je otázkou, o které stojí za to popřemýšlet, jak moc může být vedle vlastní tradice ruské kinematografie tento „stoický“ Loznicův styl (můžeme hledat např. paralelu s tvorbou Alexandra Sokurova) ovlivněn japonskou inspirací – Loznica pracoval svého času jako překladatel z Japonštiny, tudíž se jeho větší než obvyklý zájem o japonskou kulturu dá předpokládat.

Portál Docalliancefilms nabízí divákům hned tři z Loznicových filmů. Portrét, Artěl a Krajina. První dva přitom byly mj. oceněny i na českých festivalech – v Karlových Varech 2003 a 2007 a v Jihlavě 2007. Zatímco film Portrét tvoří primárně statické záběry lidských postav na pozadí krajiny proměňující se v ročních období, snímek Artěl je ukotven v jednom mrazivém dni, jednom z mnoha , které zažívá skupina ruských rybářů lovících na zamrzlém jezeře. Oba dva filmy jsou stylisticky nekompromisní a přitom díky své relativně krátké stopáži představují vhodný divácký vstup do Loznicovy tvorby.

Formálně nejnáročnější je z této trojice určitě film Krajina, který je tvořen dlouhým neustále se opakujícím kamerovým „švenkem“, v kterém se mj. objevují obyvatelé ruské vesnice, kteří čekají na autobusové zastávce. Autobus má hodinové zpoždění, a tak dlouho také trvá samotný Loznicův film.

Portál DAFilms.cz je výsledkem tvůrčí spolupráce 7 klíčových evropských festivalů dokumentárního filmu sdružených do Doc Alliance. Naším cílem je posouvat hranice dokumentárního filmu, propagovat jeho rozmanitost a podporovat kvalitní autorské filmy.

Členové Doc Alliance

Chcete být pravidelně informováni o našem filmovém programu?

Odesláním registrace k Newsletteru souhlasím se zasíláním obchodních sdělení elektronickými prostředky a souvisejícím zpracováním osobních údajů pro účely zasílání Newsletteru Doc-Air Distribution s.r.o. a potvrzuji, že jsem si přečetl(a) Zásady zpracování osobních údajů, textu rozumím a souhlasím s ním, přičemž beru na vědomí práva zde uvedená, zejména právo na námitky proti provádění přímého marketingu.

Poslat svému Junioru

Zavřít