Rekonstrukce studené války

Divácky atraktivním námětem filmu Cold Waves – Studená válka na rozhlasových vlnách, tohoto „příběhu lásky a nenávisti“ je historie rozhlasové stanice Svobodné Evropy, historie, která má a měla by mít zvláštní přitažlivost pro českého diváka, protože to byli právě přední čeští novináři a intelektuálové (především Ferdinand Peroutka a Pavel Tigrid), kteří stáli u samotného zrodu tohoto důležitého mezinárodního projektu. (Československá redakce byla prvním oddělením rozhlasu a Československo bylo první zemí, kam svobodné rádiové vlny zamířily.) Ačkoliv film sleduje především historii rumunského oddělení, není pro českého diváka rozhodně nezajímavý. Obsahuje totiž mnohé historické styčné body třeba právě s historií oddělení československého (Třeba v případě teroristického útoku proti budově rozhlasu v roce 1981, který byl s největší pravděpodobností zacílen proti rumunské sekci. Nálož však omylem vybuchla v sekci československé) a jako celek se jeho příběh dá číst jako paralela k příběhům ostatních středoevropských zemí. Kromě přitažlivého historického námětu nabízí Solomonův film také stejně ambiciózní, řemeslně zručně zpracovanou formu. Ve filmu se vystřídá poměrně široké spektrum aktivních účastníků rozhlasového boje a to z obou stran barikády. Stálou aktuálnost tématu nelze lépe vystihnout než prostým faktem, že agent tajné policie Securitas, čelní představitel sekce určené pro boj se Svobodnou Evropou (boj, který kromě rušiček a dezinformací využíval skutečné zbraně – od pěstí anonymních útočníků po časované nálože), dnes sice sedí, jenže nikoliv ve vězeňské cele nýbrž v rumunském parlamentu jako poslanec opoziční strany. Jak případě filmu Great Communist Bank Robbery tak také v případě Cold Waves si Alexandru Solomon vybral téma, které se sice nepříliš vzdálenou dobou svého uskutečnění nevzpírá podrobné historické práci – stále žijí pamětníci, k dispozici jsou archívy napěchovaného doslova desetitisíci listů papíru – přes to všechno však zvolené události poměrně zdatně vzdorují poznání pravdy. A zdá se mi, že Solomon si jako tvůrce je vědom toho, že se mu spíš než zobrazit pravdu podaří maximálně dobrat se rozdílu mezi tím, co „pravdou“ bylo včera a co je jí dnes. Je možné, že se už nikdy nedozvíme, jaký byl skutečný motiv pětice pachatelů bankovní loupeže v Rumunské národní bance k takovému riskantnímu činu, nebo zda byli vedoucí osobnosti rumunské sekce vysílání Svobodné Evropy skutečně na příkaz samotného Ceausesca ozářeni smrtelnou dávkou radioaktivního záření. V obou dvou případech není Solomonův film v první řadě rekonstrukcí minulé reality nýbrž minulé interpretace této reality. Potýká se s jevy, které než dojdou interpretace sami o sobě musí být přesně popsány a případně je nutné odstranit interpretační šum, který byl kolem těchto událostí vytvořen. Nejprve je nutné pojmenovat propagandu propagandou, lež lží, dezinformaci jako dezinformaci, pak je teprve možné pokoušet se o interpretaci. Rozpoznat lež však ještě neznamená dobrat se pravdy. Solomon ve svém komentáři k filmu (filmům) přiznává, že to pravděpodobně nebude možné, a hájí tezi, že v některých případech musí stačit poukázat nikoliv na to, co určitě je pravda, ale aspoň na to, co pravda rozhodně není. Vždyť výsledek každého poznání minulosti záleží nejen na zaznamenaných faktech, ale především na jednotlivé a subjektivní metodě práce s těmito fakty. Vždyť v případě interpretace dějin neexistuje objektivní metoda vševědoucího pozorovatele, protože neexistuje onen ideální pozorovatel. Výstižně tento problém dějinné autenticity pojmenovává jeden ze zpovídaných pamětníků filmu Great Communist Bank Robbery. Jde o kameramana propagandistického filmu Rekonstrukce, který v duchu poplatném tehdejší doby reagoval na událost bankovní loupeže. „My jsme dělali rekonstrukci a vy teď děláte rekonstrukci rekonstrukce,“ říká, „každý, kdo se na to dívá znovu, musí něco přidat. To je povaha našeho myšlení. Možná se ale časem dobereme skutečnosti, pokud ten příběh nepřestaneme vyprávět.“