Vypadat dobře, chovat se správně.

V Jihoafrické republice je více než pět milionů lidí nakaženo virem HIV. Denně umírají stovky z nich na infekce související s onemocněním AIDS. Jedním z nakažených je také Moalosi. Kdyby se jeho příběh odehrával před několika málo lety, byl by Moalosi nyní už pravděpodobně mrtvý. Dnes však pro něj stejně jako pro ostatní nakažené virem HIV svítá naděje na prodloužení a především zkvalitnění života. Vláda v Pretorii po létech sporů a odkladů souhlasila s tím, že lidem zdarma poskytne antiretrovirální léky, které dokážou oddálit nástup AIDS. V současnosti je v JARu užívá asi čtyřicet tisíc lidí.
Antiretrovirální léky nedokáží nemoc úplně vyléčit. Jejich účinek spočívá především v tom, že zpomalují množení viru HIV v těle, a tak pomáhají redukovat jeho negativní vlivy na lidské zdraví. Nejsou však samospasitelné a k jejich plnému účinku je zapotřebí především dostatek jídla a dobrá životospráva. A v tomto místě tkví těžiště nenápadného filmu Teboho Edkinse.
S Moalosim, který vystupuje už v předchozím Edkinsově snímku Ask me, I´m positive, se tentokrát setkáváme v okamžiku, kdy dostává první dávku antiretrovirálních léků a do jeho života začíná proudit nový pramen naděje. Neznáme jeho předchozí život a utrpení, nicméně z jeho spontánních projevů radosti ve chvíli, kdy drží léky v ruce, si jasně uvědomujeme, jaký to pro něj má význam. Ve čtyřiceti minutách filmové stopáže budeme svědky ročního Moalosiho zápasu o získání kontroly nad svým životem. Zápasu, který nekončí s koncem filmu, a jehož výsledek zdaleka není rozhodnutý.
Looking Good je intimní film. Tvůrci se zcela zabydleli v soukromém prostoru svého hrdiny, který jen zřídka opouští (Prakticky tu nenajdeme záběr, ve kterém by Moalosi nevystupoval). Rezignovali na jakoukoliv situaci či komentář, který by přicházel zvenčí tohoto prostoru, a navíc se v intimní zóně Moalosiho života mohou evidentně pohybovat pouze tam, kam je málomluvný protagonista pustí. Přístup, který absolutizuje jedno subjektivní hledisko, nese s sebou riziko, že výsledný portrét bude právě pro svoji subjektivitu jednostranný až mělký. Na Edkinsonově přístupu je však na druhou stranu sympatické to, že se obejde bez efektů, na které jsme si kvůli pokročilé bulvarizaci médií takřka zvykli. Ve filmu tak neuvidíme žádné naturalistické obrazy psychického a fyzického utrpení. Díky tomu, že tvůrci opustili snahu vykreslovat hrozivé projevy nemoci samotné, může se film soustředit na neméně podstatnou byť často právě naturalistickými efekty zastíněnou stránkou boje proti tak velkému zlu jakým pandemie AIDS je. Každý boj s nemocí je totiž především bojem se sebou samým a k tomu, aby jej člověk vyhrál, potřebuje nejen štěstí a léky (čehož v Africe, zdá se, nikdy není dost), ale také, jak se právě Moalosi brzy přesvědčí, velkou disciplínu, touhu žít a vůli dokázat změnit svůj dosavadní život a pohled na svět.
Stejně jako Moalosimu nestačí si pouze pravidelně „cvaknout“ svojí dávku léků, ale potřebuje zásadně změnit svůj životní styl, tak také v případě šíření nemoci AIDS v Africe je potřeba udělat ještě mnohem víc než pouze rozdávat léky, ale měnit celkové společenské klima, které nemoc v mnoha případech přehlíží či dokonce její existenci úplně popírá. Když se rozradostněný Moalosi chlubí svému otci s první dávkou léků, starý muž mu připomíná odpovědnost za úspěšnou léčbu, ale nejen kvůli jemu samotnému, ale také kvůli společnosti. Napomíná Moalosi, aby se stal svým chováním vzorem. Z tohoto úhlu pohledu je velmi zajímavá scéna, ve které Indická doktorka peskuje Moalosiho za kouření. Diví se, nemůže pochopit, že když jsou na jedné misce vah cigarety a na druhé život, může i přesto Moalosi váhat s výběrem. Jenže zde narážíme na věčný problém. Neexistuje nic jako holý lidský život. Každý život se odehrává v určitých podmínkách a s jistými atributy. Pro silného kuřáka Moalosiho tak neplatí přirovnání cigarety nebo život, ale život s cigaretami a nebo bez nich. Obojí má svoje „výhody“, můžeme-li to tak nazvat. I pro smrtelně nemocného člověka může nakonec být vůně tabáku větší motivací. Na případu Moalosiho boje s nemocí se tak opět zřetelně ukazuje, že samotný biologický život není hlavní hodnotou lidské existence. Jak se nakonec v otázkách „života a smrti“ rozhodujeme, závisí víc než na pouhém sebezáchovném pudu na kvalitě a smyslu života, který prožíváme.