Rodinné terapie

Autobiografie je silné pokušení každého autora, dokumentárního filmaře z toho nevyjímaje. Zdá se to tak jednoduché obrátit kameru a jejímu zvídavému oku vystavit sám sebe se svými traumaty, obsesemi, sny, své nejbližší okolí z toho pokud možno nevyjímaje. Jak autor tak i divák vstupují do autorova intimního prostoru na vlastní nebezpečí. Autor riskuje, že se v poněkud schizofrenní dvojroli pozorovatele i pozorovaného ztratí, divák, že se bude nudit. Protože taková je podstata umění, že k tomu, aby dokázalo vyjádřit konkrétní sdělení, musí do jisté míry zobecňovat nejzákladnější lidské zkušenosti. Katarzní hádku u rodinného stolu zažil pravděpodobně už každý, ale málokterá hádka, které jsme jako diváci svědky, nám dokáže naši vlastní zkušenost evokovat. Nástrahy číhají už v samotné motivaci vůbec točit takový druh filmu. Autobiografický „rodinný“ film vzniká nejčastěji tak, že autor díla prožije v jisté fázi života nějaké trauma buď přímo nebo i nepřímo spojené s vlastní rodinou (rodiči či partnerem) a po jistém čase od daných událostí se rozhodne pod záminkou natáčení filmu k oněm traumatizujícím událostem vrátit, verbalizovat je a film vytvářet často víc pro sebe a svoji terapii, než pro diváky.
Do naší srpnové rodinné filmové kolekce jsme vybrali čtyři filmy s rodinou tématikou, která mezi výše zmíněnými úskalími obratně proplouvají. Do skupiny úzce osobních terapeutických filmů, jejichž sdělení ovšem přesahuje subjektivní prožitek k obecnější výpovědi, patří snímky Noční rozhovory a Zorki, ve kterých stejně staré ženské hrdinky/autorky (Margareta Hruza a Zohar Wagner) účtují se svými rodiči, primárně s matkami. Vzhledem ke specifičnosti terénu, po kterém se autorky obou autobiografií pohybují, se dá těžko říct, zda je v tomto případě lepší být zkušenějším filmovým tvůrcem, který k tématu přistupuje nejprve skrze svoji koncepci práce s filmovým jazykem, nebo tvůrcem amatérským, u kterého se forma nese zcela podřízena silnému proudu osobního nasazení a angažovanosti. Oba přístupy u takto osobních témat mohou stejně snadno fungovat jako zavádět. Klady (i zápory) vystoupí především při jejich srovnání, a tak nám nezbývá než doporučit divákům, ať se určitě podívají na oba filmy.
K „terapeutickému“ žánru patří také film Josh´s Trees Petera Entella, byť se snaží svým způsobem „maskovat“. Nakonec však víc než zřetelně do snahy vybudovat svědectvím o zemřelém otci určeném jeho pozůstalému šestiletému synkovi proniká osobní touha režiséra vyrovnat se ze ztrátou svého nejlepšího přítele.
V určitém osvěžujícím kontrastu pak bude jistě působit film Nedzada Begovice Úplně osobní, který vytváří originální prostor zcela neurčitého tvaru, do kterého se vejde všechno, co se zrovna autorovi honí hlavu. Begovic tak svoji rodinu „zneužívá“ zábavným a hravým způsobem bez jakékoliv snahy s někým nebo něčím účtovat (snad kromě filmové historie). Ani on se nevyhýbá vážným tématům z rodinné minulosti, i když je podává zcela svébytným způsobem. Vyprávění o hladu v okupovaném Sarajevu a o tom, jaké boty bylo nutné přiložit do kamen, aby se uvařila polévka, v jeho podání rozhodně stojí diváckou pozornost.