András Szirtes byl jednou z „průhledných bytostí“ MFDF Jihlava 2010. Pro festivalový deník jej vyzpovídal jiný velmi osobitý maďarský filmař, Gyula Nemes
Filmy děláte téměř čtyřicet let, ale váš styl se nezměnil. Technika se mění, ale přístup zůstal stejný…
Mentalita se změnit nemůže. Jedna dívka se mě zeptala, kdy už budu konečně dospělý. Doufám, že nikdy. Dospělý bych byl nesmírně vážný a nudný. Člověk je geneticky dán. Váš životní příběh vás sice ovlivní, ale v jádru zůstanete celý život stejní. Příkladem může být maďarský filmový režisér Gyula Nemes, kterému právě poskytuji rozhovor a který se stal v evropském měřítku významným. Úplně se změnilo jeho chování, začal mít manýry filmového režiséra. Je to ale jen povrch, v jádru zůstal malým klukem. Také moje filmy jsou geneticky předurčené, protože vypovídají především příběh mého života, který ovlivňovaly a proměňovaly různé události.
Jakým způsobem jste mohl tento přístup zachovat a vybudovat jej do svého celoživotního díla?
Nikdy jsem si neuvědomil, co dělám. Vždy jsem věci dělal instinktivně. Život je mnohem důležitější než film. Někdo si vymyslí, že udělá to, co považuje za důležité. Jak ve filmu, tak třeba na divadle. Cítí silné nutkání, aby to sdělil divákům. Možná bych to mohl nazvat „posláním“. Jsem přesvědčen, že to je základní omyl. Něco jiného ovšem je, když někdo věří v Boha, tak jako já. Pak samozřejmě může říct, že pokud jej Bůh obdaroval nějakým talentem, tak je pro lidstvo povinen plnit tuto zvláštní misi. Sám se pohybuji mezi těmito dvěma extrémy. Můj známý mi nedávno řekl, že už nejsem in. Jsem prý příliš romantický a konzervativní, a tudíž nejsem schopen přijmout výzvy jednadvacátého století. Nepovažuji sám sebe za klasického filmového tvůrce. Neumím určit, do jaké krabičky zařadit mé filmy. Dokumentární, experimentální, hrané atd. Líbí se mi označení SZIRTESFILMY. Sám sebe snad zařazovat nemusím, to je úkolem historiků. Vlastně ani nevím, co dělám na festivalu dokumentárních filmů. Vybrali si moje filmy, které se pohybují na hranici mezi žánry.
Mám dojem, že pro letošní ročník festivalu se vaše díla hodí, jelikož jste snící dokumentátor.
Poprosili mě, abych natočil půlminutový videoklip na pomezí dokumentu a snu pro Českou televizi. Zeptal jsem se, zda jsou si jisti. Nejsem schopen natočit něco, co by bylo zařaditelné do programu takto komerční televize. Nakonec mě přesvědčili. Když jsem ale odeslal výsledné dílo, označili jej za mile poetické, ale nevhodné.
Mohl byste více rozvést váš koncept dokumentovaných snů?
Natáčení pohyblivých obrázků mě nikdy nezajímalo. Více mě zajímalo, jakým způsobem mohu vizuálně natočit určité stavy, ať už na video nebo film. Následně jsem sledoval jejich akumulaci v materiálu. Pro mě je toto sledování snadné. Pamatuji si, v jakém stavu jsem byl, když jsem natáčel. Ale jakmile to pochopí i ostatní, tak začínám věřit schopnosti zrcadlení vjemu. Není pro mě důležitý křečovitý přístup, kterým se nejen dokumentární filmy obvykle natáčí. Realita mě deprimuje, tak se od ní snažím odpoutat. Důležitější je realita imaginace. Pokud právě ji dokáže někdo dokumentovat, tak uznám, že se dostal na určitou úroveň. Bude mít šanci, že jeho dílo časem nezestárne. U dokumentace imaginace mě často napadá jedna otázka. Jak je možné točit filmy o světě, pokud nežijeme, ale filmujeme? Na svých vrstevnících vidím, že se trápí možností dvojí seberealizace. Mohou zároveň žít i filmovat. To já jsem nikdy nedokázal oddělit, a ani život a film oddělovat nechci. Když mám u sebe kameru, tak vždycky něco rád natočím. To se pro mě nemění ani s věkem.
Nemíváte období, kdy prostě napíšete scénář a pak to natočíte?
Asi jsem spíš zastáncem přístupu, který je blíž výtvarnému umění. Mám na mysli takovou neustálou přímou komunikaci mezi tvůrcem a materiálem. Ale každý film je jiný. Například u filmu Markýz de Sade a jeho život bylo východiskem dvouleté bádání, kdy jsem jen sbíral materiál a psal scénář. Pak jsme to během měsíce natočili. U snímku Lenz mi rok trvalo, než jsem napsal scénář, a dva roky jsem jej natáčel. Film Juliette vznikal tak, že vždy noc před natáčením jsem napsal scénář na druhý den. Ani já, ani herečka jsme nevěděli, co budeme točit následující den. Než začne pracovat filmový režisér v původním slova smyslu, musí vymyslet plán, jak sehnat peníze na natáčení. Mě nikdy nezajímalo, jestli dostanu peníze na svůj film. Vždycky nějaké seženu a film natočím. Když ne za peníze z Maďarska, tak odjinud. Žiju a natáčím, natáčím a žiju. Jsem pořád ve stavu mezi dokumentem a snem.
Portál DAFilms.cz je výsledkem tvůrčí spolupráce 7 klíčových evropských festivalů dokumentárního filmu sdružených do Doc Alliance. Naším cílem je posouvat hranice dokumentárního filmu, propagovat jeho rozmanitost a podporovat kvalitní autorské filmy.
