Marcel Łoziński-profil

Marcel Łoziński se narodil v Paříži, uprostřed bouřlivé doby druhé světové války v roce 1940. Jeho rodina se po válce vrátila do Polska, kde se Marcel, po několika letech zaměstnání jako zvukař v Varšavském studiu dokumentárních filmů, zapsal v roce 1967 na filmovou školu v Łódźi. Studium dokončil v roce 1971 (byť titul obdržel až o několik let později). Ve stejném roce také režijně debutoval filmy Zmiana/ A Change a Widziane z dołu/ Seen from Underneath a zařadil se tak do tehdy nastupující nové generace polských režisérů jako byli Tomasz Zygadło, Wojciech Wiszniewski, Paweł Kędzierski nebo Krzysztof Kieślowski.
Łoziński jako jeden z najaktivnějších a možná nejhlasitějších dokumentaristů této generace, která byla hluboce nespokojená s pokračující situací společenské paranoie dané prohlubujícím se rozporem mezi skutečností poznávanou a „skutečností“ propagovanou, měl logicky vždy v zádech režimní hlídací aparát. Souboj s cenzurou, která poznamenala uvedení většiny jeho tehdejších snímkům, vyvrcholil Łozińského odchodem do ústraní po událostech v Gdańských loděnicích roku 1981 a nastolení stanného práva v zemi.
Łoziński tak kvůli tomu musel po konečném rozpadu Východního bloku svoji filmařskou pověst restaurovat, což se mu záhy podařilo především dvěma dnes už klasickými filmy z jeho filmografie 89 mm od Europy/ 89 mm From Europe a Wszystko może się przytrafić/ Anything Can Happen Oba filmy spojuje nejen to, že si vysloužily velké mezinárodní uznání (první z nich byl mj. nominován na Oscara), ale také jejich hlavní hrdina, režisérův tehdy malý syn Tomek, který ve dvou odlišných situacích velmi spontánně a intuitivně vstupuje do interakce se svým okolím. V devadesátých letech se zaměření tvorby Łozińského proměňuje podobně jako u jeho generačních kolegů, od kritických sond do života společnosti ze sedmdesátých let se přes období mlčení jeho pozornost přesouvá k intimnějším existenciálně laděným tématům věnovaným obecným veličinám lidského osudu. O filmařské metodě, kterou svá témata zkoumá, pak Łoziński říká: „Nezajímá mě jenom čistě dokumentární film nebo čistě hraný film. Když vytváříte dokumentární film, tak se pouze díváte, v případě hraného filmu se zase nedostanete za hranice předem koncipovaných zápletek. Snažím se proto využívat postupů obou žánrů. Někdo kdysi řekl, že dělat film to znamená najít rovnováhu mezi vlastním nápadem a tím, co vychází přímo z reality. Já se tak většinou snažím ovlivnit skutečnost kolem sebe a potom otevřeně sledovat to, co se tím zásahem ve skutečnosti zrodí.“