Umírání je nuda

Prix Arte sice rozhodně nezní tak stylově jako Oscar, ale to zdaleka neznamená, že by ceny Evropské akademie neměly ve filmařské obci zvuk. V sobotu 3. 12. se budou v Berlíně udělovat už po čtyřiadvacáté a na programu slavnostního večera pochopitelně nechybí ani kategorie dokumentárních filmů. Čekání na letošního laureáta si můžete zkrátit spolu s vítězem z roku 2009, filmem Bzučení hmyzu: zápisky mumie.

Švýcarský režisér Peter Liechti si cenu Evropské akademie odnesl za „vizuálně neobyčejně působivý filmový příběh o životě a smrti realizovaný pomocí dovedně využitých minimalistických prostředků.“. Udělení ceny právě tomuto filmaři-experimentátorovi, který se vyhýbá škatulkování a svým divákům nepřekládá zrovna lehce stravitelná díla, bylo od poroty poměrně odvážným krokem. Zvlášť, když vybírala mezi divácky mnohem vděčnějšími tituly - jako byly např. aktivistický Barmský VJ nebo formálně suverénní film slovenského režiséra Petera Kerekese, Jak se vařily dějiny. Před Kerekesovými vojenskými kuchaři dala akademie nakonec přednost Liechtiho bezejmennému hrdinovi, který sám sebe dobrovolně vyhladoví k smrti. Je příznačné, že se tak stalo rok po vypuknutí celosvětové krize, jako by „nasycenou“ Evropu zahalily černé myšlenky neklidného sebezpytu.
Vystudovaný kunsthistorik Liechti pojal svůj filmový esej jako velmi volnou a originální adaptaci povídky japonského spisovatele Masahiko Šimady, My Dear Mummy, která se údajně zakládá na skutečném příběhu neobvyklé a velmi kruté sebevraždy. Lakonický a strohý Šimadův text Liechti obalil stejně strohou a minimalistickou montáží obrazů a zvuků, která v monotónním fatalistickém rytmu cyklicky opakuje několik základních motivů. Podzimní les, kapky stékající po průsvitné ploše igelitu, lidé mizející za okny projíždějících tramvají v šedivém anonymním městě, všudypřítomné bzučení hmyzu a pak už jen vítr, déšť, ticho.
Jak samotné umírání hladem tak i film ve své skoro devadesáti minutové stopáži se časem začnou neúměrně prodlužovat, až si anonymní hrdina musí povzdechnout (hlasem Liechtiho spřízněného kolegy filmaře Petera Mettlera): “Je to nuda pořád jenom myslet na smrt.” I divák může být v pokušení pomyslet si to samé o pomalém a nezvykle strohém snímku. Měl by však mít na paměti, že to, na co se dívá, není dokument a do jisté míry vlastně ani film.
Peter Liechti totiž není dokumentarista. Stejně tak není malíř, kunsthistorik nebo filmař. Je od každého něco. Jasně to dal najevo, když o svém ironicky prohlásil, že jeho film vlastně jen „dokumentuje vliv podnebí na igelitovou plachtu.“ Kdybychom k jeho dílu přistupovali z pozice klasické filmové dramaturgie, museli bychom mu dát za pravdu. Pak nám ovšem zůstane to nejcennější na jeho díle skryto. Liechtiho obrazová a zvuková koláž má totiž ojedinělý charakter buddhistického koánu, který díky své „protivné nesmyslnosti“ dokáže otevřít v mysli posluchače dveře vedoucí k pravému poznání.

Portál DAFilms.cz je výsledkem tvůrčí spolupráce 7 klíčových evropských festivalů dokumentárního filmu sdružených do Doc Alliance. Naším cílem je posouvat hranice dokumentárního filmu, propagovat jeho rozmanitost a podporovat kvalitní autorské filmy.

Členové Doc Alliance

Chcete být pravidelně informováni o našem filmovém programu?

Odesláním registrace k Newsletteru souhlasím se zasíláním obchodních sdělení elektronickými prostředky a souvisejícím zpracováním osobních údajů pro účely zasílání Newsletteru Doc-Air Distribution s.r.o. a potvrzuji, že jsem si přečetl(a) Zásady zpracování osobních údajů, textu rozumím a souhlasím s ním, přičemž beru na vědomí práva zde uvedená, zejména právo na námitky proti provádění přímého marketingu.

Poslat svému Junioru

Zavřít