Narážet do zdí

„Byla to klidná vesnička, která se po příchodu imigrantů změnila v Afriku," stěžuje si v úvodu dokumentu Niguri obyvatelka malé obce na jihu Itálie, v jejíž blízkosti byl před několika lety otevřen jeden z největších utečeneckých táborů v Evropě.
Režisér Antonio Martino proti sobě v první polovině svého filmu staví dva (doslova) černo-bílé názory na situaci nuceného soužití dvou odlišných kultur, aby po zbytek filmu tento ostrý protiklad zpochybňoval. Martino trpělivě naslouchá rozhořčení místních, ale následně jim připomíná jejich vlastní nepříliš vzdálenou minulost, kdy sami museli opouštět své rodiny a hledat práci v zahraničí. Filmovou montáží vytváří působivou „debatu“ místních s cizími a své těžiště nakonec nachází v tezi, že tou první a současně nejvyšší zdí, na kterou všichni zúčastnění naráží, je zeď vzájemných předsudků a nedůvěry.
K nutné výzbroji gastarbeiterů nepatří pouze odvaha přijít do ciziny, ale také odvaha odejít z vlastní země. Opustit domov, rodinu, přátele. Film režiséra Stephana Komandareva, The Town of Badante Women, se na danou problematiku dívá právě z pozice těch, kteří zůstali opuštěni. V tomto případě to jsou však paradoxně muži. Zatímco ženy z kdysi prosperujícího lázeňského městečka Varšec našly obživu v Itálii jako opatrovnice starých a nemocných, muži zůstali doma. Vychovávají děti, starají se o domácnost a nejrůznějšími způsoby bojují proti zžíravému pocitu prázdna a samoty. Podtitul filmu „evropský příběh z Bulharska“ poněkud znepokojivě poukazuje na to, že ani mezi zdmi „pevnosti Evropa“ se automaticky nenalézá Sluneční stát. Ve srovnání s předchozím dílem nabízí bulharský snímek zajímavou paralelu. Ukazuje, že mezi nestabilitou totalitních afrických států, která vyhání tisíce lidí na nejistou cestu k branám Evropy a nestabilitou post-totalitního evropského východního bloku není až tak velký rozdíl. Každá společenská turbulence má svoje oběti a každý zloděj někoho okrádá. Ať už nosí čepičku z jaguáří kůže nebo fialové sako. Ať už se jmenuje Mobutu, Lukašenko nebo třeba Kožený.
Do třetice vyrazíme za štěstím do světa s makedonským filmařem Atanasem Georgievem, který se ve Vídni pokouší najít nevěstu. Místo lásky či věna však doufá především v získání rakouského občanství. Kolik takových nevěst bydlí v sachrovém městě nad Dunají a jaké všechny překážky musí překonat nesmělý Makedonec na své cestě za vytouženým rakouským pasem popisuje dokument s lakonickým názvem Cash&Marry.
Zatímco tvůrci italského snímku sledují ty, kteří odešli a bulharští filmaři zase ty, kteří zůstali, makedonský režisér jde ještě dál. Opouští pozici pozorovatele a sám se stává imigrantem, prosebníkem u bran lepšího světa. Proto má filmová stavba jeho dokumentu eklektickou podobu deníkového záznamu, home-videa, jehož sdělení se distancuje od obecného přesahu a prakticky nepřekračuje rámec osobní zkušenosti. Zkušenosti jednotlivého dobyvatele „pevnosti Evropa“.
Přes svoji formální různost všechny tři filmy nakonec ve vzájemné shodě poukazují na to, že zdi, do kterých jako „děti globalizace“ narážíme, jsou postavené především z našich vlastních selhání, předsudků, slabostí, žádostivosti a strachu. Najít cestu skrz tyto hradby je prvním důležitým krokem na cestě, která nás může dovést ke skutečně lepšímu životu. Ať už jdeme kterýmkoliv směrem.