Moucha v polívce – Avi Mograbi

Avi Mograbi je Žid. Narodil se roku 1956 v Tel Avivu. Jeho původ je sice okolnost náhodná, v „zemi apartheidu“, jak on sám nazývá izraelský stát, však otázka rasy hraje klíčovou roli. Jen díky tomu, že je Židem, mohl natočit svůj nejspíš nejslavnější film Avenge But One of My Two Eyes, který se zčásti odehrává na horké půdě hraničních přechodů, tzv vojenských „checkpointů“, v pásmu Gazy. Jako Palestinec by si sotva mohl dovolit obrátit objektiv kamery proti izraelským vojákům. Respektive by to mohl udělat jen jednou...
Židovský původ Avi Mograbiho je také hlavním faktorem, který celoživotně určil základní téma jeho filmové tvorby. Mograbi se s židovskou identititou Izraelského státu vyrovnává svébytným autorským stylem. Bojuje s ní, vysmívá se jí, udržuje si od ní odstup a analyzuje, nikdy se jí však nezříká. Politika se stala přirozenou součástí jeho pojetí dokumentaristiky. Nemá to ovšem snadné. Jako „levičák“ stojí na úplně opačném konci politického spektra než drtivá většina izraelské společnosti. Domácí publikum ho za to „trestá“ okázalým nezájmem o jeho filmy. O to větší ohlas vzbuzují jeho politicky nekorektní témata v zahraničí.
Kromě už zmíněného Avenge But One of My Two Eyes, který byl v roce 2005 uveden na festivalu v Cannes, představí v následujícím týdnu portál DAFilms další důležité snímky jeho filmografie. Vedle jeho velmi osobních ironických společenských komentářů Happy Birthday Mr. Mograbi a How I Learned to Overcome My Fear and Love Arik Sharon upoutal mezinárodní kritickou pozornost především „tragický dokumentární muzikál“ Z32. Mladý židovský voják zabil během své vojenské služby v rámci odvetné akce dva palestinské policisty a s pomocí své dívky hledá odpuštění. Mograbi inscenuje jeho filmovou zpověď trochu jako Brechtovu Třígrošovou operu s typickým zcizovacím prvkem komentátora uvádějícího jednotlivé obrazy díla. V klíčových okamžicích příběhu Mograbi zcela vystupuje z děje a příběh hudebně dopovídá v duchu kupletů Kurta Weilla. Nemístná ironie či bolestná absurdita? Záleží na divákovi.
Avi Mograbi má tu smůlu (či výhodu), že se stal „tváří“ svých vlastních filmů. Jeho pojetí kinematografie je velmi osobní. Tělo jeho práce je jeho vlastním tělem, za své vlastní filmy ručí sám sebou. Má vzácný dar; dokáže si ze sebe dělat legraci a přitom brát svoje téma smrtelně vážně. Nevěří na „pozorování“, jeho kamera je vždy součástí děje. V parafrázi na anglický termín označující nezúčastněný observační dokumentaristický stly - fly-on-the-wall (moucha na zdi) - označuje s přízračnou sebeironií sám sebe jako „mouchu v polévce“ (fly-in-the-soup). Je zkrátka v tom. Až po uši. Může vás naštvat či znechutit, ale nemůžete jej přehlédnout.