Mongol nebo Číňan?

Jste Číňan nebo Mongol? Dožaduje se marně imigrační úředník odpovědi na zdánlivě prostou otázku. A pomalu u toho začíná brunátnět. Jeho mladší kolegyně už před chvíli „vybuchla“ a teď se na dvorku uklidňuje cigaretou. Mladý Etiopan se bezmocně chytá za hlavu a vypadá to, že každou chvíli vyskočí z okna. Přes sebe tu létají slova, výkřiky, prosby a slzy, ve vzduchu visí neklid, stres a emoce. Jinými slovy – zcela běžný den v rodinném imigračním centru (CAFDA) v Paříži.
Právě sem denně přichází desítky lidí z celého světa. Všichni mají za sebou náročnou cestu, jsou unavení, hladoví, nevyspalí, bez prostředků, bez domova a k tomu všemu ještě málokdy rozumí francouzsky víc než pár slov. Není divu, že dění na úřadě připomíná na první pohled bezbřehou vřavu. Teprve až při pozorném a dlouhodobém pozorování se začne chaos proměňovat v obrysy pevného řádu.
Tvůrčí duo filmařů, Claudine Bories a Patrice Chagnarde, strávilo natáčením Příchozích víc jak půl roku v kancelářích CAFDA. Za tu dobu před jejich kamerou defilovalo mnoho tváří a životních osudů, z kterých se postupně vyprofilovali protagonisté časosběrného dokumentu. Filmaři se stali přirozenou součástí dějů, aniž by do nich sami vstupovali. Kamera si pečlivě hlídá pozici oné příslovečné „mouchy na zdi“ (fly-on-the-wall) - je sice přítomna dění, ale snaží se jej co možná nejméně ovlivňovat. Observační styl snímku může připomenout slavné filmy klasika amerického dokumentu Frederica Wisemana, který se vždy soustředil především na podrobné sondy do fungování nejrůznějších společenských institucí (nemocnice, pojišťovna, blázinec či policejní sbor). Na rozdíl od něj se však francouzští tvůrci víc než na chod samotné instituce soustředí na jednotlivé protagonisty. V tom je velký přínos jejich filmu. Totiž, že vrací individualitu těm, kteří jsou často vnímáni jen jako zástupná masa či řada čísel. A to se netýká pouze žadatelů o azyl, ale i samotných úředníků, protože i ti mají své jedinečné životy a osudy. Tyto empatické mikroportréty zúčastněných z obou stran barikády dobře ukazují, že dění na úřadě není nic mechanického. Že možná víc než na správně vyplněném formuláři záleží na způsobu vystupování, vzájemných sympatiích a antipatiích, na dobré vůli, trpělivosti, ochotě komunikovat a především na důvěře. Tím, že se film nevyhýbá okamžikům, kdy emoce převezmou vládu nad situací (to zdaleka neznamená pouze okamžiky naštvání či agrese), celý byrokratický proces zlidšťuje. Činí ho snesitelným, srozumitelným a, proč to neříct, také zábavným.