Nezajímá mě žánr. Zajímá mě film

DAFilms.cz ve spolupráci s Evropským dokumentárním časopisem DOX přináší jedinečný rozhovor se světově proslulým experimentálním filmařem a umělcem Peterem Liechtim. Začtěte se do textu novinářky Sevary Pan a sledujte online retrospektivu filmů Petera Liechtiho, kterou vám nabízíme od 10. do 16. února zdarma! Vstupte do světa umělecké fantazie bez hranic, kde momentálně – a to v Liechtiho nejnovějším snímku Father’s Garden - hrají důležitou roli loutky…

Rozhovor je součástí článku In Focus: Peter Liechti, který byl zveřejněn v jarním čísle letošního ročníku evropského dokumentárního časopisu DOX. Text vychází s laskavým svolením časopisu DOX.

SP: Podobně jako ve vašich ostatních filmech překračujete i ve snímku Father’s Garden hranice dokumentárního žánru.

PL: Já se v podstatě o žánry nezajímám. Jediné, o co mi jde, je film samotný. Snažím se nalézt co nejvhodnější formu pro tematický obsah filmu. Na začátku mi mnohdy není jasné, jaký prostředek bude nejvhodnější. Všeobecně vzato je mi jedno, zda v mých filmech převažují hrané, dokumentární či experimentální prvky – jde mi jen o to, abych nalezl co nejvhodnější formální prostředek vyjádření.

SP: V jednom rozhovoru zmiňujete, že ve svých filmových dílech rád uvažujete v hudebních strukturách…

PL: Hudba je jazyk, kterým dokážu popsat své pocity, své duševní stavy. Vystihuje to, co nedovedu vyjádřit jiným způsobem. Obzvláště v tomto filmu je hudba mým jazykem, mým humorem. Z formálního hlediska je v mých filmech velice důležitá. Hudba je podle mě spjatá s obrazem, není jeho pouhým doprovodem – někdy dokonce obraz doprovází hudbu. A mimo jiné mě prostě práce s hudbou nesmírně baví.

SP: Father’s Garden je film o vašich rodičích. Jak byste zhodnotil odstup, který jste vůči svým rodičům coby aktérům vašeho snímku zaujal jako režisér?

PL: Ano, bylo to docela těžké, protože jsem měl dvojí roli: na jedné straně jsem byl jejich syn, na druhé straně režisér. Nejdřív se mi to jevilo jako překážka, být zaujatý a nezaujatý zároveň, protože to někdy bylo nepříjemné, ale nakonec jsem zjistil, že je to vlastně docela výhoda. Musel jsem trochu ustoupit ze synovské pozice – nezasahoval jsem do rozhovorů a dialogů, náhle jsem nebyl tím synem, který se například stále bouří a skáče otci do řeči. Coby profesionální režisér jsem náhle musel poslouchat, poslouchat a zase jen poslouchat… a dívat se. Po nějaké době jsem si uvědomil, že svým rodičům poprvé v životě naslouchám, že na ně pohlížím bez hněvu, jen z profesionální zvídavosti, což bylo pro můj film velice plodné.

SP: Co byste řekl k názvu vašeho filmu? Co zde symbolizuje zahrada?

PL: Zahrada symbolizuje jakýsi vesmír maloměstského života. Je také vesmírem mých rodičů. Má matka nalezla svou „zahradu“ v ráji. Zahrada mého otce je taková, jakou ji vidíte ve filmu. Takže oba mají své „zahrady“, kde se mohou schovat před realitou, před realitou svého manželství, svých každodenních konfliktů. Proto zde má zahrada i symbolický význam. Také trochu odkazuje k filmu, který jsem natočil před několika lety. Je to hraný film, jmenuje se Martha’s Garden a natáčel se také v St. Gallen. Název snímku Father’s Garden tedy odkazuje k oněm patnácti letům, které uplynuly od doby, kdy jsem natočil snímek Martha’s Garden.

SP: V jednom rozhovoru také zmiňujete, že se snažíte nevnímat umění izolovaně, ale v kontextu, pomocí vrstvení významů vložených do obrazu, zvuku, hudby a textu. V tomto filmu používáte velice inovativní postup loutkového divadla. Jak jste přišel na nápad s loutkovým divadlem?

PL: Nápad s loutkovým divadlem tu byl od samého začátku. Chtěl jsem jít hodně hluboko, ale byl jsem si naprosto jistý, že ve filmu nechci mluvící hlavy před kamerou. Od začátku tedy bylo jasné, že to postavím takto. Na jednu stranu pro mě loutkové divadlo znamená dětství. Na druhou stranu je to jakýsi neutrální prostor, kde se lze s druhými setkat a otevřeně jim sdělit, co si o nich myslíte. Říkám tomu jeviště „rodinného tribunálu“, kde si můžete vyříkat hrozné či smutné věci, které byste si nedokázali říct tváří v tvář. A kromě toho mi loutkové divadlo pomohlo film strukturovat. Loutky byly jako jakési ostrovy, ke kterým jsem se vždy mohl vrátit. Kdykoliv jsem zabřednul příliš hluboko, mohl jsem se vrátit k loutkám, odpočinout si u nich. Jsou svým způsobem docela legrační. Z dramaturgického hlediska bylo tedy loutkové divadlo pro film velice nosné. Všední život mých rodičů, a vůbec život starých lidí doma v bytě, je docela nudný. Jeden den je jako druhý. Loutky tedy do snímku vnášely pocit dobrodružství, znamení, že se něco děje.

SP: Povězte nám něco k samotným loutkám. Proč jste si vybral zrovna zajíce, zvolil jste si je z nějakého důvodu?

PL: Ano, mají i symbolický význam, ale to nebylo hlavním důvodem. Ve Švýcarsku máme takové slovo, „Angsthase“ (ustrašený zajíček), které označuje plachého a úzkostlivého člověka, který je však zároveň velice pozorný. Toliko k symbolickému významu. Ale další důvod byl ryze praktický. Tradiční loutky, ty nejjednodušší, které se navlékají na ruku, nemají moc výrazových možností. Většinou jsou vyrobené ze dřeva a mají hlavičky s neměnným výrazem. Já však hledal zvířecí loutku, která by měla co nejširší výrazový rejstřík. A tak jsem objevil zajíce. Zajíc může stříhat ušima, pohybovat nosem – to vše pomocí jedné ruky. Tyto nenápadné výrazy nabízejí celou škálu možností. Pomocí jedné ruky můžete znázornit celou řadu emocí.

SP: Snímek detailně zkoumá normalitu v nejrůznějších oblastech života, roli ženy v manželství a ve společnosti, otázku mezigeneračních rozdílů atd. Řekl byste, že portrét vaší rodiny znázorňuje mikrokosmos společnosti a její minulosti?

PL: Přesně tak jsem to řekl rodičům: „Není to film o vás – je to film o vaší generaci, o době, v níž jste žili, o jejích hodnotách.“ Řekl bych, že to má všeobecnou platnost. Každý má rodiče. Každý má se svými rodiči problémy, které často souvisí s hodnotovými konflikty, se změnou hodnot. Tato generace je nyní velmi stará a pomalu a nenápadně mizí. Chtěl jsem vzdát čest lidem, jako jsou mí rodiče, kteří se nikdy neocitli v hledáčku veřejnosti, a zachytit jejich hodnoty a způsob myšlení, než zmizí docela. Ten film se je snaží vyjádřit, i když jsou někdy strašně konzervativní. Je důležité, abychom si to poslechli a zapamatovali.

SP: A pro dnešek poslední otázka. V jednom rozhovoru jste řekl, že je pro vás filmová tvorba procesem, skrze nějž můžete sám pro sebe něco objevit. Jak tento film změnil vaše názory?

PT: Neřekl bych, že teď už rozumím všemu, co se týče manželství, ale dozvěděl jsem se toho spoustu o sobě. Musel jsem se ponořit hluboko do svých vlastních hodnot, abych pochopil jejich hodnoty. To na tom bylo nejzajímavější. Musel jsem být sám k sobě velice upřímný, což mi trvalo docela dlouho. Bylo to pro mě jako udělat další krok. Řekl bych, že když máte s rodiči nějaký konflikt, není vám to příjemné, ani když už vám je šedesát. Chcete se s nimi smířit a mít klid. A já jsem díky tomuto filmu klid nalezl. Víte, mí rodiče mě vlastně docela překvapili. Šokovalo mě, jakou důvěru vůči mně projevili. Když souhlasili s natáčením, nezbyly už mezi námi žádné překážky. To mě ohromilo, neboť jsem si myslel, že budou rodiče opatrní a budou si chtít udržet odstup, ale byli vůči mně naprosto otevření.