Zamilování lze vnímat jako revoluční čin. Rozhovor s Catarinou Vasconcelos

Přinášíme rozhovor s portugalskou režisérkou Catarinou Vasconcelos, autorkou filmu Metaphor or Sadness Inside Out. Rozhovor doprovází její film i celou portugalskou retrospektivu na DAFilms.cz. Do 28. února můžete na našem portálu 6 výrazných portugalských dokumentárních filmů z festivalu Doclisboa sledovat zdarma.

Váš film Metaphor or Sadness Inside Out vznikl na základě korespondence mezi bratrem a sestrou. Co pro vás tento druh lyrického dialogu znamená osobně a co znamená pro práci s 8mm filmem?
Hodně píšu, ten zvyk mě doprovází už od raného mládí. Pamatuji si, že jsem vždycky psala o tom, co jsem lidem nedokázala říct. Tak jsem jim psala dopisy, které jsem pak nikdy neodeslala. To je asi celkem běžné, když je člověk ve vývinu a zamilovává se, nebo má zlomené srdce, nebo je zrovna zarmoucený. Rozhodně se to dělo, když matka onemocněla. Psaní a vůbec možnost podívat se na něco tak bolestného lyrickým pohledem pro mě bylo katarzí. Řekla bych, že v tomhle filmu jde o něco podobného, když vyprávím příběh své rodiny a zároveň i své země. Sedmdesátá léta jsem nezažila, ale slyšela jsem o té době tolikrát vyprávět, že mi začala připadat důvěrně známá: fascinující doba, do které nepatřím. Záběry natočené na 8mm film připomínají způsob, jak jsem se o té době poprvé dozvěděla. Zároveň se jedná o jakési „vytištěné“ vzpomínky a snahu podívat se na svět z pohledu doby, kterou jsem sama nezažila.

Mohla byste pohovořit o tom, jak se ve vašem filmu setkává intimita (rodinná historie) a politika (historie)?
Rodinnou historii je třeba zasadit do kontextu. Došlo mi to během natáčení filmu. Cítila jsem, že nemůžu oddělit svou rodinu a dobu, ve které žili: revoluce a hádky spoluutvářely to, kým byli. Součástí jejich intimity byla i tehdejší politika. Zamilování lze vnímat jako revoluční čin: jak vnést lásku do tak šedivé doby?

O vašem filmu bylo řečeno, že „bojuje proti ztrátě paměti“. (Souhlasíte s tím?) Můžete to vysvětlit?
Tím to celé začalo! Matka zemřela před deseti lety. Když někoho deset let nevidíte, tak už si ani nevybavíte jeho tvář. Tu lze přivolat jedině pomocí fotografií nebo pohyblivých obrazů. Pokaždé, když vyprávíte příběh, tak se ten příběh mění… Jak si tedy na někoho můžete po deseti letech vzpomenout? Jak lze o někoho nepřijít? Z toho pomyšlení jsem úplně šílela! Jak to, že se nemůžu na matku upamatovat? Během mého vzpomínání procházelo Portugalsko krizí. Byla to krize ekonomická, ale zároveň to byla i krize paměti. Hodnoty, za které bojovala revoluce z roku 1974, upadly v zapomnění. Takže jsem viděla jistou paralelu mezi památkou mé matky a pamětí mé země. A jak říká můj děda: „Už jsem přišel o dceru. Nemůžu si dovolit přijít i o svou zemi.“

Mají smutek či mořské motivy ve filmu něco společného s portugalskými kulturními tradicemi, jako je fado?
Ne. Fado je filtr, jehož pomocí se vysvětluje cokoli portugalského, v čem je smutek, nostalgie a žal. Ty pocity jsou však větší než fado – jsou mnohem univerzálnější než tento hudební styl. Fado je pevně zakotveno v portugalské kultuře, zatímco chybění, strach či smrt jsou univerzálními tématy.

Jaké projekty plánujete do budoucna? (Zůstane vaším hlavním tématem paměť a prolínání intimity a politiky?)
I v mém dalším filmu se budu zabývat pamětí. Vzpomínky jsou pro mě jakýmsi odrazovým můstkem. To však neznamená, že celý film bude jen o vzpomínání. Na základě příběhů, které mi někdo vyprávěl, se mohu hlouběji ponořit do neznáma.