Svět sám pro sebe - Rozhovor s režisérem Sławomirem Batyrou

Přečtěte si exkluzivní interview s polským filmařem Sławomirem Batyrou, režisérem snímku THE GREAT THEATRE. V něm vás autor provede zákoutími svého krátkého filmu tak, jako jeho snímek provádí diváky zákoutími největšího operního domu na světě. Je libo lístky do opery, nebo do kina? Co takhle na obojí?

Co vás vedlo k rozhodnutí natočit film o Velkém divadle ve Varšavě?

Vystudoval jsem režii na Divadelní akademii ve Varšavě. Tam jsem mimo jiné absolvoval předmět Divadelní technika pod vedením profesora Bojara, který v divadle působil od šedesátých let, kdy byla dokončena poválečná rekonstrukce. Profesor Bojar ví o divadle úplně všechno, zná ho každým coulem. Jako studenti režie jsme tam trávili dvě hodiny týdne, procházeli jsme divadlem a poznávali ho. Celý semestr jsme objevovali nová zákoutí, a stejně jsme je nepoznali všechna.

O spoustě věcí jsem se dozvěděl až během natáčení filmu. Netušil jsem například, že tam mají zdravotní oddělení nebo místo první pomoci, kde během každého představení slouží zdravotní sestra. Dále je tam hasičská jednotka, kromě divadelní a hudební knihovny také knihovna beletrie, a další.

Museli jste z předmětu skládat zkoušku?

Ano. Dokonce jsme se museli učit nějaké fyzikální vzorce. Na prvním místě byly samozřejmě teoretické a historické znalosti, ale museli jsme se vyznat i v technice.

Přišel jste s nápadem na film už během studií?

Napadlo mě to až později, ale ten prostor byl inspirující od prvního dne. Chodili jsme nahoru dolů, zírali s otevřenou pusou a měli hlavu plnou nápadů, co všechno by se tam dalo dělat. Konkrétní nápad na film však vzniknul až o několik let později.

Jak došlo k vaší spolupráci s producentem Adamem Sokołowským a se studiem DeLord?

Adama jsem kontaktoval přes přátele. Potkali jsme se, krátce jsem mu popsal svou představu, Adam si ji poslechnul a po půl hodině jsem odcházel s ujištěním, že do toho společně půjdeme. Měl jsem velké štěstí, protože Adam okamžitě pochopil, jaký film chci natočit, a upřímně ho to zaujalo.
Živě jsem mu líčil, jak to ve Velkém divadle chodí. Také to tam znal a věděl, jak je to tam veliké, takže moje role spočívala v tom, abych naši společnou představu převedl do filmového jazyka. Jsem moc rád, že mě nechal natočit film po svém – kontemplativním, poetickým způsobem. Bez rozhovorů, mluvících hlav či komentáře.

Jste divadelní režisér, což je něco jiného než být režisérem filmovým. Byla to pro vás obtížná změna?

Učil jsem se za chodu, během natáčení. Adam Sokołowski mi dal volnou ruku. S kameramanem Krzysztofem Gromkem jsme měli k dispozici neomezený počet natáčecích dnů. A také jsme točili pěkně dlouho. Díky tomu jsme však měli dostatek času, abychom se navzájem poznali, probrali společnou vizi a naučili se co nejlépe spolupracovat.
Když se dostanete do Velkého divadla, tak se nachomýtnete k nevídaným věcem: sledujete třeba, jak patnáct lidí stěhuje několikametrového býka, nebo kolem vás projde dvanáct dam s kostýmy a parukami. Je to tam opravdu pitoreskní a chodby neberou konce. Nejdřív jsme všechno horečnatě natáčeli. Až později nám došlo, že se to všechno opakuje.
Takže jsme se rozhodli, že první hodinu nebudeme zapínat kameru, ať se děje, co se děje. Chtěli jsme se připravit, domluvit jednotlivé záběry a podobně. Když to bylo třeba, vrátili jsme se na stejné místo v jiný den a chybějící zlomek dotočili. Věděli jsme, že to, na co čekáme, se zopakuje, protože ve Velkém divadle všechno běží jako na drátkách.

Jak vznikal scénář k filmu?

Nejdřív jsme sepsali námět, v němž jsme se pokusili zachytit poetickou atmosféru místa pomocí toposu theatra mundi. Kdybychom skutečný svět pojali jako operu Madama Butterfly, pak by všichni pracovníci v zákulisí představovali správce osudu, který je vepsán do partitury. Inspicientka Teresa Krasnodębska je pak hlavní správkyní, která ví, jak to přesně skončí, a tento obrovský stroj uvádí do chodu. Ta metafora nám přišla inspirující, a tak jsme ji následovali.

Jak dlouho vznikal samotný film?

Velmi dlouho. Ve Velkém divadle se každý den odehraje něco nového. Báli jsme se, že když se zaměříme jen na jedno představení, tak vznikne spíš film o představení. Nechtěli jsme ale obsáhnout ani příliš mnoho představení, aby z toho nebyl mišmaš. Když nám divadlo dalo zelenou, strávili jsme několik měsíců obhlídkami. Chodil jsem na představení, potkával se s lidmi, fotografoval a snažil se, aby si na mě lidé zvykli. Také jsem si chtěl ověřit, co mohu jako dokumentární režisér udělat. Uvědomil jsem si, že si na mě musí zvyknout, a že musím ukázat povahu jejich povolání. Potom jsme devět měsíců natáčeli. Stříhání také zabralo spoustu času. Nakonec jsme sháněli práva na záznam z koncertu Marie Callasové v La Scale z roku 1955. Celý proces trval několik let.

Tak to musela být dobrá škola režie.

Křest ohněm. Natočeným materiálem jsem se nejprve probíral sám. Sestříhal jsem nějakých čtyřicet minut a pustil je Danielu Sokołowskému. Neměl to být film, jen jsem mu chtěl ukázat, o jakém rytmu uvažuji. Pak si materiál vzal Daniel a po nějaké době přišel s verzí, která už byla hodně blízko výslednému tvaru.

Co vás k natočení filmu The Great Theatre inspirovalo?

Neustále mě inspirují artové filmy ze šedesátých a sedmdesátých let. Velcí mistři. Co se týče dokumentů, tak ty většinou po několika minutách vypnu. Většinou jsou to nezáživné příběhy založené na sledování něčího života. V dokumentech paradoxně hledám tvorbu, zatímco na divadle mě nejvíc zajímá, jak mohu něčí osud přetavit do divadelní podoby.

Váš film je poetický, jak jste sám zmínil. Komunikujete podobným způsobem i ve svých hrách?

Když režíruji divadelní představení, tak má většinou zpřeházenou strukturu. Ale vždycky je tam nějaké vodítko, nějaká linearita. I ve filmu je integrující prvek: příběh Madam Butterfly je vyprávěn chronologicky, nikoli v plném postdramatickém rozsahu. I tady je časový rámec poněkud zpřeházený, ale ve filmu lze sledovat jistou linii. V divadelních představeních většinou postupuji stejně.

Máte v plánu přejít od divadla k filmu?

Divadlem se zabývám čím dál méně. Emocionální zátěž a spousta času, kterou zabere vyřizování nových kontaktů, už jsou pro mě neúnosné. Zajímá mě spíš komunitní divadlo, jaké dělá například Varšavské revoluční divadlo. Tvoří ho komunita bojující za konkrétní ideu. To je podle mě budoucnost divadla.

Zůstanete tedy u dokumentární tvorby?

Zatím ano. V současnosti natáčím film o Špicberkách. Je skvělé být dokumentárním tvůrcem na takovém místě, spolu s vědci. A ještě lepší je být dokumentárním tvůrcem, který pracuje s takovou formou jako já. Vlastně jsem tam přišel spíš jako básník. Vědci viděli můj film o Velkém divadle, takže věděli, co můžou čekat. Dovolili mi, abych tam s nimi zůstal, pozoroval je a použil jejich přítomnost k metaforickým a poetickým účelům. Jsem moc rád, že můžu coby dokumentární režisér pobývat na polské výzkumné stanici.

Nepovažují vás vědci za vetřelce?

Někteří tak trochu ano. Na začátku to bylo hrozné: vědci čekali senzacechtivé reportéry z komerční televizní stanice. Jsou tam naprosto izolovaní, spolu tam pobývají několik měsíců. Museli si projít spoustou dobrého i zlého, přečkali tam i polární noc. Za měsíc se mají vracet do Polska, po roce stráveném bez aut, chodníků či peněz. Občas tam vznikne napětí, a najednou se tam zjeví nějaký „novinář“. Naštěstí jsme si na sebe velmi rychle zvykli. Nejdůležitější bylo, že jsem jim pustil svůj poslední film. Pochopili, že nepůjde o nic intimního, že jim nechci nijak narušovat komfortní zónu.

Jak si představujete své publikum?

Když točím film, tak nemyslím na nějakou specifickou cílovou skupinu. Ale vizualizuji si, jak by lidé mohli můj film sledovat. Vidím, jak se pohodlně usazují před velkým plátnem, začínají pomaleji a klidněji dýchat. Chtěl bych své diváky pozvat na společnou cestu.


Podívejte se na filmový trailer na našem YouTube.

Portál DAFilms.cz je výsledkem tvůrčí spolupráce 7 klíčových evropských festivalů dokumentárního filmu sdružených do Doc Alliance. Naším cílem je posouvat hranice dokumentárního filmu, propagovat jeho rozmanitost a podporovat kvalitní autorské filmy.

Členové Doc Alliance

Chcete být pravidelně informováni o našem filmovém programu?

Odesláním registrace k Newsletteru souhlasím se zasíláním obchodních sdělení elektronickými prostředky a souvisejícím zpracováním osobních údajů pro účely zasílání Newsletteru Doc-Air Distribution s.r.o. a potvrzuji, že jsem si přečetl(a) Zásady zpracování osobních údajů, textu rozumím a souhlasím s ním, přičemž beru na vědomí práva zde uvedená, zejména právo na námitky proti provádění přímého marketingu.

Poslat svému Junioru

Zavřít