Objektivem žen nejen o ženách

O režisérkách se často traduje, že nejlépe točí samy o sobě, tedy o ženách. Jednou z častých výhod filmařek je jejich obratnost v psychologickém žánru, ve schopnosti vylíčit své charaktery plasticky. Když se tento talent navíc skloubí se zdárným výběrem protagonisty, může se stát malý zázrak. A pokud je daným protagonistou žena, může být tento zázrak ještě o trochu větší. Vznikají jedinečné momenty sounáležitosti a intimity, kterou mezi sebou umí vytvořit snad jen a pouze ženy.
Právě na ženské hrdinky s oblibou obrací svou pozornost slavná dokumentaristka, pedagožka a feministka Olga Sommerová. Nezdráhá se přitom postavit před kameru ženy společností oceňované i zatracované. Pokaždé k nim přistupuje jako vnímavá pozorovatelka schopná popsat jejich životní příběh bez soudů a přílišného vměšování. Daří se jí to i v případě charakterů tak komplikovaných jako je nenapravitelná recidivistka Máňa Lávičková ve snímku Máňa po deseti letech. Ve filmu Moje 20.století je pak Olga Sommerová citlivou posluchačkou, která se snaží dát maximální prostor působnosti třem dalším umělkyním. Z trojportrétu nesmírně vitálních a tvůrčích penzistek Soni Červené, Adrieny Šimotové a Lenky Reinerové, které na svou kůži prožily dějinné zvraty minulého století, se v podání této režisérky stává fascinující soukromá kronika českého národa. Sommerová je schopná se nejen ve správný čas upozadit, ale dokáže jindy podobně poctivě dát před kamerou sama sebe v šanc. Nebrání se tomu nechat zaznít své emotivní reakce během rozhovorů se svými hrdinkami nebo dokonce dovolit dceři Olze Špátové, aby ji v dokumentu (Ne)cenzurované rozhovory zaměřila do hledáčku objektivu v jejich intimním mateřsko-dceřinném dialogu. Podobně se stává spoluhrdinkou ve svém vlastním filmu Kristova léta, dámy i režisérka Tereza Kopáčová, když sleduje skupinu vlastních bývalých spolužaček z gymnázia při jejich třicátnických životních výhrách i eskapádách.
Energické a pestré portréty žen nejsou zdaleka tím jediným, co od tohoto týdne nabízí portál www.docalliancefilms.com od předních českých dokumentaristek ke zhlédnutí. Neméně zajímavou je i pětice jejich pohledů na Česko posledního desetiletí. Mezi nimi rozhodně nemůže chybět snímek Eriky Hníkové Sejdeme se v Eurocampu nebo oceňovaný dokument Lucie Králové Prodáno či časosběrný projekt od stejné filmařky Pahrbek český. V těchto a dalších filmech režisérky prokazují, že umí být nejen empatickými posluchačkami, ale i hravými komentátorkami, které se nebojí tragikomiky i využití citlivé a promyšlené stylizace.