Prostředníci tvorby

Silvia Maglioni a Graeme Thomson, tvůrci snímku Facs of Life, vychází obsahově i formálně z myšlení velkého francouzského filozofa druhé poloviny dvacátého století Gillesa Deleuze (1925-1995). Impulzem pro vznik snímku bylo nalezení videozáznamu Deleuzova semináře ze sedmdesátých let – tedy z doby, kdy působil na Centre Expérimental Universitaire de Paris 8 – Vincennes. V samotném filmu pak vystoupí několik tehdejších studentů, účastníků tohoto semináře, kteří skrze svůj zážitek s Deleuzem interpretují vlastním originálním způsobem jeho osobnost a filozofii. Tím, že z nich autoři filmu učinili jakési prostředníky k uchopení Deleuzova odkazu, svým způsobem naplňují vlastní Deleuzovu metodu práce: „Tvorba, to jsou prostředníci. Bez nich dílo neexistuje.“
Gilles Deleuze byl výrazným představitelem mezioborového přístupu k filozofii. Jeho myšlenky vstupují daleko za hranice filozofie jako akademického oboru. Deleuze se často pohyboval na poli estetiky, filmu, literatury, divadla či psychologie. Je proto pochopitelné, že právě takový otevřený přístup volí pro své dílo i tvůrci filmu Facs of Life. Konec konců Silvia Maglioni a Graeme Thomson se hrdě a aktivně k Deleuzovu odkazu hlásí. Sami působí jako multidisciplinární umělci, hledači stále jiných a nových cest uměleckého vyjádření. Mají za sebou studia literatury, filmu, filozofie a hudby, společně vytváří zvukové a obrazové instalace, foto-eseje, experimentální rozhlasové pořady či multimediální performance. Charakterizuje je snaha nenechat se zavřít do škatulky (pokud se ovšem v současné době už samotná „multidisciplinarita“ nestala škatulkou sama o sobě), a proto není snadné kategorizovat jejich filmový počin. Rozhodně však nečekejme pomník filozofa ani výkladové heslo v encyklopedii. Forma snímku je otevřená jako mysl filozofova, snaží se být minimálně totalitní směrem k divákovi tzn. co nejméně mu diktovat, neomezovat jeho pozornost ani ji neusměrňovat do jednoho významového řečiště. Dá se říct, že autoři filmu využívají jako prostředníky svého sdělení nejen své protagonisty či filmovou řeč, ale také samotné diváky. Vtahují je do hry, požadují, aby se i oni stávali spolutvůrci, jejichž postoj bude dotvářet obsah sdělení filmu. Předmětem filozofie stejně jako umění není nic uzavřeného a ukončeného a tvůrčímu myšlení se daří pouze v aktivním dialogu a nikoliv v pasivní konzumaci předváděného. Proto je dobré divákovi doporučit, aby se stal (minimálně) na dobu trvání filmu sám také filozofem a filmovému dílu rozuměl především jako zprostředkovateli cesty do nitra své vlastní mysli. Víc než kdy jindy totiž platí, že pokud divák odmítne s filmaři spolupracovat a spoluutvářet otevřený prostor díla, hrozí, že se nakonec v neotřelém proudu obrazů ztratí.