Čínská spojka

Někdo o zemi středu mluví s nadšením, jiný s obavou, málokoho však nechává chladným a málokdo dnešní Čínu skutečně zná. Čína, to není pouze nacionalismus, ekonomika a lidská práva, ale především lidé. Ti však zůstávají stát poněkud v pozadí ukrytí za oficiální mediální tváří, kterou jejich zemi nasazuje státní propaganda či západní média. A právě konkrétní lidské příběhy a nikoliv kolektivní masa národa stojí v centru pozornosti tří čínských režisérů a jejich tří filmů. Z této trojice má nejblíže k Západu spisovatelka a režisérka Xiaolu Guo, která žije v Londýně. Její knihy se překládají do angličtiny, hraný film She, a Chinese, který napsala i režírovala, si v roce 2009 odnesl hlavní cenu z festivalu v Locarnu. Právě v přestávkách při natáčení tohoto filmu vznikal dokumentární snímek Once Upon a Time Proletarian. Podle režisérčiných slov vznik této dokumentární mozaiky ze současné postmarxistické Číny inspirovalo setkání s lidmi z davu zvědavců, kteří pozorovali filmaře při práci. Ve výmluvné zkratce odehrávají se ve dvanácti kapitolách životní osudy protagonistů pečlivě vybraných napříč sociálními vrstvami. Film nepostrádá poezii ani humor a ústí do symbolického přání mladičkého studenta malířství: Šťastný život je život ve svobodě! Od Xialu Guo je možné na Docalliancefilms nově zhlédnout také mini kolekci krátkých filmů – Tři krátké filmy o domově.
V podobném duchu pojal svůj dokumentární počin filmař a divadelník Wang Hongjun. Sto pacientů doktora Jii hned zaujme svojí formou. Film se de facto sestává pouze z jednoho záběru, v kterém se postupně vystřídá oněch v titulku zmíněných sto pacientů. Přichází do venkovské ordinace se svými starostmi, úzkostmi, neduhy ale také radostmi a humorem. Jednoduchý koncept, který na první dojem hrozí zavánět nudou, však překvapivě velmi dobře funguje a hravě utáhne přes hodinu trvající film. Snímek vypovídá o drsné minulosti čínského venkova i současných problémech různorodé společnosti a mezi řádky nabourává oficiální mýtus o Číně jako jednom velkém jednolitém národě.
Do největšího rozporu s oficiální propagandou pak vstupuje režisér Zhao Liang s filmem Stížnost (Dvorana žalobců), který byl uveden na festivalu v Cannes. Možná nejpůsobivější snímek ze zmíněných dokumentů nezkoumá nic menšího než samotné základy současného politického systému v zemi. Jeho protagonisty jsou povětšinou chudí obyvatelé regionů, kteří přichází do Pekingu stěžovat si na příkoří utrpěné ze strany lokálních představitelů státní moci. Centrální vláda s nimi ovšem nijak lépe nezachází a většina z nich uvízne ve svízelné a doslova kafkovské situaci před branou „zákona“. Ačkoliv jsou pronásledováni, šikanováni, nuceni spát pod mostem a živit se odpadky, přesto se většina protagonistů během dvanáct let trvajícího časosběrného natáčení odmítla vzdát své naděje na spravedlnost.