Recenze filmového kritika Janise Prášilů věnovaná novému snímku britského režiséra Kena Loache Spirit of 45, který ve čtvrtek 30. ledna 2014 zažil svoji premiéru v kinech i online na DAFilms.cz naráz.
Recenze filmového kritika Janise Prášilů věnovaná novému snímku britského režiséra Kena Loache Spirit of 45, který ve čtvrtek 30. ledna 2014 zažil svoji premiéru v kinech i online na DAFilms.cz naráz.
Ken Loach přichází se sofistikovanou podobu angažovaného dokumentu, který rafinovaně pracuje s ideologií a autorským hlasem. Bylo by proto příliš zjednodušující označit The Spirit of ´45 za levicový propagandistický snímek. Loach sice rekonstruuje úsek vývoje společnosti z jasně vymezeného politického hlediska, ale ve formálně a stylisticky propracovaném celku předkládá zároveň mnohem komplexnější pohled na fungování dějinných procesů obecně.
V ulicích tančí rozesmáté davy lidí. Je rok 1945 a Velká Británie stojí na prahu nové etapy velkých společenských, politických a ekonomických změn. Životní podmínky většiny populace jsou katastrofální, stejně jako v meziválečném období. Drtivé vítězství labouristů však potvrzuje zásadní změnu v kolektivním myšlení a začíná vlna poválečných reforem, následujících vizi utopického, sociálně spravedlivého společenského zřízení. Progresivní vývojovou tendenci však s nástupem vlády Margaret Thatcherové v 70. letech střídá idea nekontrolovaného kapitalismu, projevujícího se postupnou privatizací znárodněných oblastí průmyslu. Vyvrcholením této regrese je současná krize britské společnosti, jejímž symptomem je vysoká nezaměstnanost a nejistá budoucnost mladé generace. Je čas na změnu.
Loach se dostává ke kořenům krizového stavu současnosti tím, že ji nahlíží v kontextu velkého časového úseku sahajícího až do 30. let minulého století. Nezabývá se jednotlivinami, nýbrž historickým procesem, který vnímá jako sled vzestupů a pádů a konstruuje z něj příběh. Nalézá styčný bod, jímž je proměna kolektivního myšlení po druhé světové válce. Definuje problémy a způsoby jejich řešení. Sleduje postupný vzestup společnosti až ke kulminačního bodu, po němž následuje regrese v podobě nástupu vlády Železné lady. Vnímá tak dějiny jako dynamický a neustále se měnící proces, který je výsledkem boje dvou protichůdných ideologií. Věří však ve východisko z tohoto nekonečného zápasu, na jehož konci má být sociálně spravedlivý stát. Budováním tohoto velkého vyprávění se rozchází s představou novohistorických přístupů k dějinám jako proměnlivému obrazu existujícímu v nekonečném množství variant, relativizujících platnost jediného univerzálního výkladu.
Je pravdou, že Loach neklade otázky, nezabývá se objektivitou, ani nezkoumá problém vývoje britské společnosti z pohledu zastánců různých politických postojů. Nahlíží na dějiny z perspektivy třídního boje mezi pravicí a levicí, kapitalismem a socialismem, bohatými a chudými a definuje neregulovaný kapitalismus jako systém, v jehož čele stojí pár jedinců, kteří svou ekonomickou moc vykupují nesvobodou a utrpením většiny. Jednoznačně levicový přístup však nelze zjednodušovat jako socialistickou propagandu. Loach se výrazně vymezuje vůči totalitářství nacistického Německa nebo stalinistického Ruska. Proměnu poválečné Británie vnímá jako proces vedený shora, který přerostl v masové hnutí, do něhož se zapojily i vrstvy s nízkým sociální statusem. Argumentuje hodnotami, jakými jsou dostupnost práce, bydlení, bezplatná zdravotní péče nebo vzdělání. Termíny jako samaritánský kapitalismus nebo sociálně spravedlivý stát popisují totéž. Jiný typ ekonomie, která není řízena trhem, ale potřebami společnosti.
Autorský hlas nechává zaznít nikoli z přímé přítomnosti před kamerou, anebo z komentáře. Volí sofistikované prostředky vycházející z dokonalé symbiózy archivních záběrů se současnými rozhovory s pamětníky. Svůj postoj prezentuje juxtapozicí obrazů a montáží soukromých příběhů, zasazených do ideologického rámce. Dobovými materiály dokonale ilustruje emotivní vzpomínky jednotlivců na strádání nebo úmrtí rodinných členů následkem nedostatku jídla, špatných hygienických podmínek nebo finančně nedostupné zdravotní péče. Doprovází je dobovými záběry na špinavé ulice, nezaměstnané či děti v otrhaných šatech. Loach nasbíral dobová svědectví od zástupců širokého společenského spektra, od horníků, dělníků, přes zdravotní sestry až po lékaře nebo funkcionáře, jejichž výpovědi doplnil názory současných ekonomů a analytiků. Pečlivou kompilaci témat a výpovědí uzavřel do esteticky nenápadného, komorního, ale působivého celku, který neokázale stylizuje do nostalgické černobílé podoby.
Podobně Vít Janeček ve svém dokumentu Léčba dějin odhaluje na základě rozhovorů společenské mechanismy projevující se v myšlení lidí. Upozorňuje na nutnost společenské angažovanosti ve veřejném prostoru, vyzývá ke změně. Narozdíl od Loache však volí názorovou heterogennost a tematickou mnohovrstevnatost a uchopuje myšlení společnosti z mnoha úhlů pohledu. Loach se závěrečným záběrem vrací do ulic, kterými proudí davy oslavující konec války. Tentokrát však symbolicky v barvě, reprezentující naději na uskutečnění snu z roku 1945. Využívá kolektivní paměť jako nástroj autorského hlasu a předkládá vlastní, selektivní vizi fungování světa.
The Spirit of 45. Režie: Ken Loach. Kamera: Stephen Standen. Střih: Jonathan Morris Velká Británie, 2012. 94 min. Distribuce v ČR: Artcam od 30. 1. 2014. Online: Dafilms.cz.
Recenze vznikla ve spolupráci s redakcí filmového časopisu Cinepur.
Portál DAFilms.cz je výsledkem tvůrčí spolupráce 7 klíčových evropských festivalů dokumentárního filmu sdružených do Doc Alliance. Naším cílem je posouvat hranice dokumentárního filmu, propagovat jeho rozmanitost a podporovat kvalitní autorské filmy.
