Alanis Obomsawin (Kanada)

Málokterý umělec v posledních letech ovlivnil uvažování o původních obyvatelích Kanady stejně významně jako dokumentaristka Alanis Obomsawin. V několika desítkách filmů oceněných na řadě festivalů přehodnocuje kanadskou národní mytologii a vyzdvihuje roli, jaká v ní přísluší potomkům Inuitů, Kríů, Métisů, Mikmaků, Mohawků nebo Odžibvejů.

Předky Obomsawin byli Abenakové, na jejichž území v Nové Anglii se v srpnu 1932 narodila. Od šesti měsíců vyrůstala v rezervaci Odanak v provincii Québec. V uzavřené komunitě byla neustále v kontaktu s odkazem indiánských kmenů. Seznámila se s jejich písněmi, legendami i tradicemi. Její dětství ale neprobíhalo idylicky. Čtyři její sourozenci zemřeli v raném věku a otce mnoho let sužovala tuberkulóza. Po nástupu do školy se součástí jejího života staly navíc projevy nesnášenlivosti ze strany spolužáků a učitelů. S každým novým omezením souvisejícím s jejími kořeny v ní narůstal vzdor vůči ponížení a neférově jednajícím autoritám. Z něj bude vyvěrat její celoživotní boj za sociální spravedlnost.

Povědomí o původních obyvatelích Kanady Obomsawin zvyšovala nejdříve jako pracovnice komunitního vzdělávacího centra. Cestovala po zemi a seznamovala mladé lidi s důležitostí domorodé kultury a historie. Edukativní rozměr měly i její písně, básně a příběhy, s nimiž se snažila aktivizovat veřejnost v Severní Americe i Evropě. Vystupovala na univerzitách, v muzeích či věznicích, aby upozorňovala na institucionální rasismus a nutnost systémových reforem. V roce 1965 o ní vznikl televizní film nazvaný jednoduše Alanis. Přibližuje její snahu získat dobročinným koncertem peníze na postavení bazénu v Odanaku. Děti z rezervace totiž kvůli segregaci nemohly navštěvovat sportoviště pro bílé. Dokument zaujal vedení přední kanadské filmové instituce National Film Board of Canada (NFB), ve které byla Obomsawin následně zaměstnána jako konzultantka pro témata týkající se původních obyvatel. Nástup do NFB v roce 1967 představoval počátek její filmové kariéry.

Obomsawin rozvíjí odkaz průkopníka dokumentárního filmu Johna Griersona, kterého potkala počátkem sedmdesátých let. Stejně jako on chápe film jako prostředek k liberalizaci a emancipaci. Věří, že pokud umlčování a přehlížení lidé uvidí pravdivé zachycení vlastních životních zkušeností, začnou jinak přemýšlet o svém společenském postavení a budou aktivněji usilovat o zvýšení životní úrovně. Všechny její filmy citlivě a trpělivě zkoumají různé aspekty domorodého života, kultury a zvyků. Přes převážně observační charakter si ovšem nedrží odstup a nepředstírají nestrannost. Jsou intimní a bezprostřední. Diváky situují doprostřed probíhajícího dění, dělají z nich spoluúčastníky. Přímo je oslovuje také klidný, osobně laděný komentář režisérky.

Prvním filmem Alanis Obomsawin byl krátkometrážní dokument Christmas at Moose Factory (1971), který využívá dětských kreseb k evokaci života v izolované komunitě na severu Kanady. Prostor k sebevyjádření svým sociálním hercům autorka poskytla také v následujících filmech, vycházejících kromě Griersonova sociálního aktivismu z orálně-historické tradice. Její celovečerní debut Mother of Many Children (1977) vznikl během cest po Kanadě, kdy dokumentovala roli žen při uchovávání a šíření indiánských tradic. V roce 1983 obdržela za své aktivity nejvyšší civilní vyznamenání, Řád Kanady. O rok později natočila Incident at Restigouche, ukazující střet mikmackých rybářů s ontarijskou policií poté, co vláda omezila lov lososů. Také v dalších filmech se Obomsawin zaměřovala na konflikt mezi původním obyvatelstvem a institucemi zasahujícími do jejich životů. V dokumentárním portrétu Richard Cardinal: Cry from a Diary of a Métis Child (1986) vycházela z deníku mladého muže métiské národnosti, který byl separován od svých rodičů a celé dětství strávil v náhradních rodinách a dětských domovech. Roky zneužívání a ponižování jej v sedmnácti dohnaly k sebevraždě. Příběh o předsudcích a nefunkčním systému péče využívá citací z Richardových deníků, rozhovorů a hraných sekvencí.

Naléhavou obžalobou systému je také zlomový film Kanehsatake: 270 Years of Resistance (1993), uvedený a oceněný na řadě mezinárodních festivalů. Název odkazuje k rezervaci ležící nedaleko Montrealu. Tamější Mohawkové měli v roce 1990 opustit své území kvůli bytové výstavbě a rozšíření golfového hřiště. Teritorium, s nímž byli odnepaměti spjati, se ale rozhodli bránit. Přes dva měsíce vzdorovali tlaku policie i armády. Vyhrocená situace vyústila v násilné střety. Obomsawin po celou dobu natáčela na obou stranách barikád. Stovky hodin materiálu sestříhala a zasadila do historického kontextu, aby ukázala, že spor se táhne několik století, během nichž kanadská vláda Mohawky postupně připravila o většinu jejich půdy. Z jiných úhlů ukázala průběh a důsledek téhož konfliktu ve filmech My Name Is Kahentiiosta (1995), Sfudwrench: Kanawake Man (1997) a Rocks at Whiskey Trench (2000).

Osm let vznikal rozsáhlý dokument We Can't Make the Same Mistake Twice (2016), v němž filmařka zachytila průběh soudu federální vládou. Ta byla organizacemi hájícími zájmy prvních národů obžalována z diskriminační přístupu k dětem žijícím v rezervacích. Podobně i další filmy Obomsawin z posledních let jako The People of the Kattawapiskak River (2012), Hi-Ho Mistahey! (2013) nebo Our People Will Be Healed (2017), její v pořadí padesátý režijní počin, podávají svědectví o nerovných podmínkách vyplývajících z dlouhodobého přehlížení potřeb a práv významného segmentu kanadské společnosti.

Alanis Obomsawin svými angažovanými, otevřeně politickými filmy již téměř padesát let poukazuje na systematický rasismus, uplatňování dvojího standardu, zabírání posvátného území a podíl kanadské vlády na porušování lidských práv. Nadále přispívá k tomu, aby se o těchto problémech nemlčelo a aby byl hlasům původních obyvatel přikládán mnohem větší význam.