Ničeho nelituji

Snímek Ničeho nelituji vznikl spojením dvou samostatných filmů - staršího dokumentu Standard s nově natočeným materiálem (Ničeho nelituji). Celek má zachytit rodinný život v Česku na přelomu dvou století - proniknout do struktury rodinných vztahů a jejích proměn, postihnout napětí mezi generacemi, otisknout změnu životního stylu.
Na intimním základu rodinného pole rozehrává režisérka známé situace: stanovené rodinné role a napětí neplných vztahů vedou ke konfliktům banálních zápletek s tragickými i groteskními dozvuky.

První díl postihuje životy tří žen, opuštěné babičky, její rozvedené dcery a vdávající se vnučky. Po dlouhé době se společně vydávají na výlet do Českého ráje, kde spolu nějaký čas žily. Na výletě však dochází k nečekanému vzplanutí rodinných křivd. Ve druhé části se seznamujeme se ženou ze zlínského předměstí. Její upřímnost dovoluje rozkrýt partnerské vztahy v rámci celé rodiny. Tirádu rozehrávají oba synové s manželkami i její současný druh. I zde volí Remundová cestu vyprávění prostřednictvím napětí uvnitř vztahů (byť oproti prvnímu sevřenému dílu dává rozvolněné figurkářství větší prostor ironii a komice). Krize vztahu lidí, kteří se potkali a teď jsou ještě spolu, ani nemůže být tak intenzivní jako nedorozumění krve.

V obou dílech přestává být kamera postupně nezvaným svědkem, lidé ztrácejí ostych. Štáb si získal takovou důvěru, že se stávají přímou součástí sporů. Je považován až za jakéhosi arbitra, chvílemi je kamera rodinným přítelem, před kterým se lze předvést. Autorka v Ničeho nelituji přirozeně opakuje postupy zvolené už ve Standardu: sedačky v obývacích pokojích jsou společnou psychoanalytickou rekvizitou, rodinná setkání předpokládají konflikt, ze kterého není kam utéct, spojitost završují i obě závěrečné taneční scény.

Jako by rodiny dvoj-dokumentu a potažmo všechny naše rodiny v sobě nesly v podobných smyčkách komunikace dědictví stejných konfliktů, příliš hlučná nedorozumění.