Dělníci kultury

Filmové tipy podcastu Dělníci kultury přinášejí tři osobní pohledy na filmy, které zůstávají v hlavě – ať už svou výpovědí o světě, nezapomenutelnými postavami, nebo tím, že se k nim chceme stále vracet. Jindřiška Bláhová propojuje ženské hrdinky, které se odmítají podřídit pravidlům, Jan H. Vitvar se vrací k české filmové klasice, jež neztrácí nic ze své přitažlivosti, a Pavel Turek vybírá filmy o dospívání, které je vždycky také příběhem proměny a střetu se světem.

"Málokterý žánr mě přitahuje tak jako filmy o dospívání. Snaha zmapovat zkušenost, v níž se jedinec transformuje tak, aby se adaptoval na svět. Často se to neobejde bez újmy a zranění a na konci je člověk, který se - ani v tom dobrém ani tom špatném - nemůže vrátit k tomu, jaký byl na začátku. Zažívá to malý Nannig na konci války v posledním snímku Fatiha Akina Ostrov Amrun, stejně tak čtrnáctiletá Nora, jíž život změní Léto v Kreuzbergu a na prázdniny mezi skejťáky nezapomene ani třináctiletý Stevie ve filmu Devadesátky." Pavel Turek

„Snad se můžu utěšovat tím, že to není mým stárnutím, ale česká filmová klasika mě skutečně bavila už jako dítě, kdy jsem ji sledoval v pořadu tehdejší Československé televize Film pro pamětníky. Tedy pochopitelně v nesrovnatelně horším "kurátorském" výběru a také kvalitě, než jaká je nyní dostupná díky restaurátorské péči Národního filmového archivu. Milovaná Vražda ing. Čerta tentokrát promine, vybírám tři kultovní kousky, které můžu vidět neustále znovu a nikdy se mi neomrzí: Němcovo O slavnosti a hostech, Vláčilovo Údolí včel a nejen za nesmrtelnou hlášku „Zdá se, že to přeháníte, pane Hitlere“ rovněž Polákovo Zítra vstanu a opařím se čajem.“ Jan H. Vitvar

„ ‚Nevím, řekni mi to ty,‘ je zřejmě moje vůbec nejoblíbenější filmová replika. Pronáší ji Jiřina Bohdalová coby inteligentní, kultivovaná hrdinka Vraždy ing. Čerta, která chce za každou cenu ulovit muže, i kdyby měl být sněžný, a i kdyby se měla podřídit všem genderovým stereotypům a předstírat, že je blbá, aby se muž cítil chytrý. Debut Ester Krumbachové sice vznikl v 70. letech, ale čas mu nic neubral z jeho geniality famózně vtipného feministického manifestu. Spíš naopak. Mám pocit, že by si autorka dobře rozuměla se singl pozdní čtyřicátnicí v poetickém gruzínském dramatu Kos v ostružiní, jež se odvážně vzpírá normám rodné vsi a jde si pevně svou cestou. Podobně, jako Elinor v oscarové adaptaci románu Jane Austen Rozum a cit z roku 1995, který zůstává jednou z nejlepších romantických komedií. Silné ženy všech zemí, kinematografií a žánrů, spojte se!“ Jindřiška Bláhová