Hlavně, aby film nebyl smutný (rozhovor s Olgou Špátovou)

Těžko se daly před natáčením filmu předpokládat takové zásadní události jako zastavení projektu stavby Národní knihovny nebo samotná smrt Jana Kaplického. Jaké bylo původní téma filmu?

Film jsem začala natáčet v jednom jarním týdnu roku 2007, kdy architekt Jan Kaplický vyhrál soutěž o Národní knihovnu v Praze. Chtěla jsem s kamerou sledovat růst té nádherné chobotnice, a paralelně s tím objevovat osobnost a tvůrčí krédo světoznámého architekta, který přijel, aby Praze nabídnul své dílo.Věděla jsem, že je to málo, protože dokumentární film musí mít dramatickou kompozici. Ale jako bych se rouhala. Dva měsíce po začátku natáčení se původní, nijak zajímavá koncepce filmu náhle proměnila v dramatickou veřejnou diskusi občanů, odborníků, a politiků, kdy se na společenské, občanské a politické úrovni začaly střetávat protichůdné lidské vlastnosti: tvořivost, nadšení, bojovnost, lež, závist a nepřejícnost. Netušila jsem, že toto drama bude mít tragickou dohru. Čtyři měsíce před svou smrtí mi Jan říkal: “Olinko, hlavně aby nebyl film smutný.” Přesto, že v posledním záběru nestojí Jan před dokončenou knihovnou na Letné, věřím, že je závěr filmu nadějeplný. Davy lidí zaplní Staroměstské náměstí, aby tak vzdali hold Janovi a na svět přichází dcera Johanka…

Současná Praha nemá na Letné Blob, ale zato tam má Blanku. O čem to podle Vás svědčí? A jak se s tím může člověk vyrovnat?

Svědčí to o hodnotách naší politické reprezentace. Ne moderní architekturu, ne kulturní centrum pro knihy jako výraz úcty ke vzdělanosti národa, ale provrtat Prahu tunelem pro auta. Tehdejší primátor Prahy Pavel Bém říká ve filmu Janu Kaplickému: “Dnes slyším od zastupitelů: my máme jiné povinnosti, naší prioritou není stavět knihovny, ale stavět silnice, tunely a metra.”

Myslíte si, že Blob bude v Praze nakonec stát? Proč?

Věřím, že Janův blob bude na Letné stát. Bude poděkováním jeho umění a statečnosti. Stane se to, až se my občané svojí aktivitou zasloužíme o to, aby politiky, kteří nás zastupují, byli lidé kulturní, a ne pragmatici, jejichž obzor se rozprostírá od peněz k moci a nazpátek.

Myslíte si, že příběh Kaplického návrhu knihovny je obecný nebo specificky český?

Nemyslím si, že by byl český. I když hezky česky vypadá, pokud budeme za české vlastnosti považovat závist a buranství. Řekla bych spíš, že si úroveň své politické reprezentace nezasloužíme. Z té byl také v šoku Jan Kaplický, když se vrátil do rodné Prahy po čtyřiceti letech života v britské demokracii. Naivně se domníval, že jeho snaha obohatit milovanou Prahu krásnou architekturou bude přijata s pochopením. Přijel ale v nešťastnou chvíli, kdy na Hradě a na pražské radnici seděli zpupní a neosvícení. Pro nás je ale jeho příběh varováním. Je to zdvižený prst, vybídnutí, abychom šli za svou pravdou a nebyli lhostejní k nespravedlnosti.

O čem bude váš příští projekt?

Naplno se teď věnuju, a také se z toho raduju, natáčení filmu Největší přání 3. Navazuju tak na dva filmy svého táty, režiséra Jana Špáty, který natočil první díl v roce 1964 a druhý v roce 1989. Tématem filmů jsou hodnoty a sny mladých lidí. Táta tak zmapoval dvě předchozí generace v historicky zlomových okamžicích této země. Třetí díl Největšího přání jsem začala natáčet 17. listopadu 2009, tedy přesně dvacet let po tátovi. Hrdinové filmu jsou mladí lidé z různých sociálních prostředí a profesních vrstev. Film vypráví příběhy lidí, kteří směřují za svým cílem a také těch, kteří se v bezradnosti mládí ocitnou v bezvýchodné situaci. Je to první dospělá generace, která se narodila na sklonku sametové revoluce a utvářela se ve svobodné společnosti. Jejich život se odehrává v jiných kulisách a v jiných možnostech. Film Největší přání 3, který završí trilogii o touhách a snech člověka na počátku jeho životní cesty, by měl přijít do kin na jaře 2012 .