Na dostřel

Izraelské město Sderot, kde se rozkládá ono pomyslné „království“ bratrů Huly a Natana, neprožívá v posledních letech zrovna období rozkvětu. Pro svoji blízkost k palestinským hranicím se od vypuknutí tzv. druhé intifády stalo oblíbeným terčem podomácku vyráběných raket islámských džihádistů. O takové sousedy stojí málokdo, a tak není divu, že se dvaceti tisícové město potýká s masivním exodem svých vlastních obyvatel. To se však netýká Huly ani Natana, dvou bratrů a „obchodních partnerů“, kteří na zanedbaném předměstí Sderotu provozují automobilové vrakoviště. Vyprahlý plácek nelegálně zabrané půdy už dlouho považují za svůj domov, kterého se za žádnou cenu nechtějí vzdát. Oba životní ztroskotance drží pohromadě možná víc z toho důvodu, že už jim nikdo jiný nezbyl, než ze vzájemného (neřku-li bratrského) pouta. Nic to však neubírá na jejich upřímné snaze zachránit svoji životní „zašívánu“ před palestinskými nálety, izraelskými úřady a především před skutečnými „hrozbami“, které na ně číhají ve světě mimo jejich karavan – opuštěné ženy, rozpadlá manželství, odcizené děti, výčitky, frustrace a prázdnota. Co je proti tomu sem tam nějaká palestinská raketa?
Hula a Natan už mají souboje s osudem dost. Energie jim zbývá maximálně na to, aby se navzájem pohádali o cigaretu, jídlo či jen tak. Národnostní konflikty je nechávají zcela lhostejnými. Ač sami Židé ke svému státu se nijak vřele nehlásí („Od státu už chci jenom jednu věc – aby mě pohřbili obličejem vzhůru, protože jsem celej svůj život měl držku v bahně,“ nechá se slyšet Hula). O nic se neprosí, nic nechtějí – snad jen aby je všichni nechali na pokoji. Ale na to bohužel leží jejich útočiště na příliš horké půdě. A tak jim dál izraelské úřady vyhrožují nuceným vystěhováním a z druhé strany na ně dál prší palestinské střely.
Jako rodák ze Sderotu ví režisér Elmaliah o životě na dostřel svoje. Ostatně hned jeden z jeho prvních studentských filmů, Rudý domov, (titul je odvozen od výstražného systému „Rudého poplachu“) se problematice života na izraelsko-palestinských hranicích věnoval. Nálada jeho zatím posledního filmu je zřetelně ambivalentní. Lidský život tu často mizí v černém tunelu frustrace a bezvýchodnosti, ale i přesto, že je v případě obou hlavních (anti)hrdinů přímo ukázkově zpackaný, nepřevažuje ve vyznění filmu deprese a zoufalství. Ačkoliv jsou groteskní figurky Huly a Natana častěji k pláči než k smíchu, v otázkách složitého národnostního konfliktu dokážou tyhle dvě „socky“ zaujmout překvapivě lidský postoj. Dobře to ilustruje scéna odvetného bombardování palestinských pozic. Zatímco skupina uhlazených židovských mladíků doprovází každou explozi na palestinském území nadšeným pískotem a aplausem, zamračený a špinavý Hula směrem k nim pronese: „Je to hnus!“ Film tak přesvědčivě ukazuje, že ocitnout se na dně lidské společnosti ještě automaticky neznamená ztratit smysl pro základní lidské hodnoty. V mnoha případech to paradoxně může být zcela naopak.