Tento týden nabízí portál DAFilms svým divákům seznámení s tvorbou jednoho z nejvýznamnějších běloruských filmařů dneška. Z bohaté filmografie Victora Asliuka vybíráme tři krátkometrážní dokumenty z běloruského venkova – režisérova oblíbeného prostředí.
Asliuk je zanícený kronikář života na běloruském venkově. Respektuje jeho náladu a pomalé tempo, které se přirozeně přelévá do jeho filmů, všímá si rituálů, ctí velikost „malých“ příběhů. K tématu běloruské vesnice se neustále vrací. Je velmi trpělivým pozorovatelem, jeho kamera se stává přirozenou součástí děje. Jako by snad byla běžnou rekvizitou vesnického života. Nepronásleduje své hrdiny, naopak nechává jim úplnou svobodu. Není to kamera novináře – nevyhledává dramata, daleko spíš jde o nástroj písmáka, kronikáře, který pečlivě skládá obraz venkovského světa z jednoduchých gest, nevynucených pohybů, sporadických slov a zamračených pohledů vrásčitých lidských tváří poznamenaných nejen věkem a drsnou přírodou, ale také těžkou prací a alkoholem.
Filmy Kola, Maria a My žyvem na kraji (poslední jmenovaný titul považuje známý kanadský režisér Mike Hoolboom za Asliukovo mistrovské dílo) od sebe dělí několik málo let, všechny se však odehrávají v prvních letech jednadvacátého století. Západní divák ovšem může při jejich sledování mít pocit, že podnikl cestu proti směru času a ocitl se v druhé polovině století dvacátého. Realita běloruského venkova je drsná a nesentimentální a jako takovou ji divákům Viktor Asliuk také představuje. Současně však jeho filmařské oko nepřistupuje ke krajině a lidem v ní přehnaně kriticky či senzacechtivě. Z jeho filmů naopak vyčteme spíš laskavost a sympatie k tomuto zranitelnému způsobu života na dně propasti chudoby.
Poučenému návštěvníkovi portálu DAFilms může Asliukův filmařský styl připomenout dílo jiných vynikajících portrétistů rurálního života ve Východní Evropě – např. oceňovaného ruského tvůrce Sergeje Loznicu (Artěl, Krajina, Portrét) či litevského režiséra Arunase Matelise (From Unfinished Tales of Jerusalem). Asliuka s nimi spojuje originální filmařský přístup, schopnost vidět důležité hodnoty za oponou tíživé každodennosti a bezmála existenciální zájem o zobrazení lidského života. Běloruský režisér nebuduje stavbu svých filmů tak sofistikovaně jako „umanutý“ Loznica, z jeho portrétů nečiší Loznicova neklidná naléhavost ani nejsou tak enigmatické jako práce Matelisovy. Snad to není zjednodušení říct, že z těchto tří generačně spřízněných tvůrců je Victor Asliuk největším realistou. Jeho filmy mají povětšinou čistou formu observačního dokumentu, koncentrují se na „tady a teď“, nepátrají příliš za horizontem všedního dění po metafyzických fenoménech a současně se nezříkají psychologie, ani ji nenahrazují symbolikou. Na rozdíl od svých zmíněných kolegů, Asliuk nejvíc „umravňuje“ svůj rukopis a autorský subjekt. Jeho pohled na venkov je pohledem trpělivého pozorovatele, kronikáře místa, ve kterém se zastavil čas.
Portál DAFilms.cz je výsledkem tvůrčí spolupráce 7 klíčových evropských festivalů dokumentárního filmu sdružených do Doc Alliance. Naším cílem je posouvat hranice dokumentárního filmu, propagovat jeho rozmanitost a podporovat kvalitní autorské filmy.
