Otrok v nás. Rozhovor s ruským dokumentaristou Vitalijem Manským o filmu Motherland or Death

Ve filmu Motherland or Death nepřiživujete nekritickou fascinaci Ostrovem svobody ani nemluvíte s disidenty, neinklinujete k těmto typickým obrazům současné Kuby. Film je spíš portrétem rozkladu, zlomu...** Rozhovor Hany Rezkové (IDF) s Vitalijem Manským o světě ruského dokumentu**

Ve filmu Motherland or Death nepřiživujete nekritickou fascinaci Ostrovem svobody ani nemluvíte s disidenty, neinklinujete k těmto typickým obrazům současné Kuby. Film je spíš portrétem rozkladu, zlomu...

Myslím, že čím méně jednoznačné signály poskytnete percepci, tím více hutnosti, tónů a komplexnosti získá váš film. Jméno filmu vychází z hesla kubánské revoluce Vlast nebo smrt. Film je o generaci, jež ve svých životech obsáhla dobu před revolucí a dalších více než padesát let života pod tímto heslem. Teď se posouvají na práh vlastního života a toto afirmativní zvolání se jim začíná před očima rozpadat a převracet na Smrt nebo vlast.

Jel jsem na Kubu bez toho, ze bych znal přesné téma, přesné postavy, přesnou linku. Byl jsem si ale jistý, že mě zajímá stav, ve kterém se tato země právě teď nachází. Měl jsem silný pocit, že se Kuba v tuto chvíli ocitá na vlně určitých velmi zásadních změn, tektonických zlomů. A pro dokumentární film je zcela zásadní, aby se autor stál v silném energetickém poli, které se otiskuje do jeho filmu. A ačkoli může mít velké nároky na vlastní nezávislost a odstup, tato energie a duch okolního prostředí a situací se do podstaty takového filmu sám provalí. Člověk musí mít cit a musí umět vnímat, kdy a kde svůj film otevřít. Existují pole, místa a prostředí, která vypadají plná, přetékající něčím zajímavým, ale ve skutečnosti už svojí energii ztratily. Stále vykazují určité vnějškové znaky zajímavosti, ale už nemají puls. Jsou to vychladlá lávová pole na vyhaslé sopce. Tahle živá energie je pro mě v dokumentu nejdůležitější a proto dokument nikdy nezradím.

Zpátky k Motherland or Death – film otevíráte dvěma naprosto antagonistickými scénami a až pozvolna necháváte tok filmu postupně rozevřít do konkrétnějších kontur...

Zajímalo by mě, jestli ve vás ta expozice nechala nějakou nejistotu, zvědavost. Chtěla jste film sledovat dál? Úvod je svádění, pozvání bez detailů a informací. Vykročíte s lidmi na cestu a provázíte je. Ale nejde jen sváděcí taktiky. Já nechci dávat odpovědi, přinášet informace na podnosu. Jakmile někde během téhle cesty poskytneme informace, rozluštíme to kouzlo a poskytneme odpověď, divák se od filmu oddělí, opustí vás, vykolejí, to spojení je pryč. Divák si pak jed po svém se svou odpovědí a nepotřebuje film. Film pak běží dál sám o sobě. Možná je to specifikum jen dokumentárního filmu.. U hraného filmu znáš odpovědi, znáš konec. Pokud tyto odpovědi jako autor fikce hned neodkýváš, pokud je skrýváš a zamlžuješ, pak je to tvoje hra s divákem, tato hra je ve tvých rukou a tvé režii. U dokumentu je to jinak. Tvoje dávka upřímnosti je opravdová, protože tou cestu jdeš sice jako průvodce, ale jdeš tudy stejně jako divák poprvé a vše odhaluješ za chodu. A i ta snaha podat ultimativní odpověď se postupem času obrušuje. Pravý film musí vznikat a rodit se z hledání, pátrání, z nerozhodnutelného dilema, z pohybu a kolísání mezi ano a ne.

V tak obecné existenciální rovině by určitě každý režisér souhlasil, jak byste tuto radu přeložil do konkrétních příkladů – jsme tu mezi samými režiséry. (Rozhovor probíhal během workshopu Ex Oriente Film, pozn. ed.)

Přečetl jsem řadu projektů a u většiny si dovedu představit film. Ne samotné filmy, ale zprávu, poslání, které chcete říct. Režiséři jsou v textu velmi sebevědomí. To je cenná vlastnost, ale musí koexistovat s pochybností. Vidím tu i sebevědomé rozpočty – nejmenší je 20.000 Euro. V devadesátém roce jsem v Germanově studiu točil hraný film. A Alexej German - velmi ceněný a slavný režisér – říkal, že režisér má mít hlad. Dostával jsem tehdy pětkrát méně než moji asistenti a měl jsem hlad. Postupně jsem se takového hladu zbavil, ale zároveň mi došlo, že režisér by ten hlad opravdu měl mít. Na to by měl člověk myslet, když píše rozpočet filmu. Můj přítel Viktor Kosakovskij teď čtyři roky sháněl peníze na svůj film s rozpočtem milion Euro. A já mu řekl, že jeho nejlepší film byl jeho první, který natočil za 20.000 dolarů. Za každým filmem musí stát poblouznění…Jako když se zamilujete. Je to něco jiného než dlouholetý vztah s manželkou. Za vznikem filmu to poblouznění musí stát. Nesmíme stárnout napřed. Než se vrhneme na problémy globálního dosahu, jako jsou mezinárodní konflikty a oteplování, měli bychom se podívat na sebe a zjistit, jestli můžeme nějaké odhalení učinit upřímně na sobě. Možná můžeme, možná ne, ale to je taky otázka, na kterou nebudeme mít odpověď předem.

Začínal jste s 35 milimetrovou kamerou, jak se adaptujete na nové formy záznamu? Jak ovlivňují vaše filmy?

Na 35 mm kameru jsem začal točit v době, kdy video kamery neexistovaly, tedy existovaly, ale nedalo se jim říkat kamery. Natáčení na filmový pás pro mě byl vždy procesem ztrát. Život a dění vždy začínalo před natáčením a po něm. Momenty, kdy se skutečně natáčení protnulo se životem – děním, byly velmi vzácné. Vazba mezi technologickým vývojem a vývojem filmové formy a jazyka není žádným tajemstvím. 16 mm kameru následovalo Cinéma verité. Před naším ctěným mauzoleem na Rudém náměstí chodí stráž. Vždy jsem je pozoroval. Jejich nohy vylétávají do výšky jako střely. Pozoroval jsem je i při tréninku. Na nohy si připevňují těžká 8kg závaží. Po celý trénink se snaží pohnout s osmi kily na každé noze. Ale když vyrazí k mauzoleu, závaží jsou už dole a nohy jim jen létají. Myslím, že i na mobilní telefony bychom si měli přivazovat 8 kg závaží a zkoušet točit. A teprve až budeme chtít opravdu točit film, tak je můžeme sundat. Jinak nám budou nohy lítat do všech stran a nikdo z filmu nic nepozná. Ale závaží si na mobily dnes nikdo nepřivazuje.

Přesto, Motherland or Death jste točil na fotoaparát...

Ano. Třeba jedna z úvodních scén – dlouhá jízda ulicí. Točili jsme ji tři dny. Než se podařilo najít ten správný moment, kdy auto jede v tom správném úhlu, kdy kolem proběhne pes. To bych samozřejmě na 35 mm nikdy nemohl udělat, ztratil bych 10-20 rolí. Ale ještě jsem si zachovat tu fantómovou stopu běžícího pásu v kameře a ten kouzelný moment, kdy má člověk zmáčknout spoušť.

Evropa prochází velkými změnami na poli televizních stanic, forem distribuce i finanční podpory dokumentu. Rusko se ale z pohledu Evropy jeví stále jako uzavřené teritorium, obtížně proniknutelné. Jak byste popsal současnou situaci?

Dokumentární filmy v současnosti prakticky vymizely z televize, nemluvě o neexistující kinodistribuci. A v obchodech narazíte na stojany s DVD, kde se v kategorii dokument prodávají filmy jako Jak se starat o domácí zvířata, Cvičíme jógu a podobně. Byli jsme v té době v situaci, kdy snad všichni přední ruští dokumentaristé buď pracovali v zahraničí nebo se vrhli na hraný film, takže jsme neměli takřka žádné nové domácí dokumenty.

Založil jste vlastní festival Artdokfest v reakci na tuto situaci?

Ano, v opozici vůči dramaturgii televize. Vím, že v Evropě se snažíme s televizními stanicemi nějak vyjít a jsme připraveni dělat kompromisy nebo alespoň vést normální dialog. Ale to bylo v Rusku v roce 2005 prostě nemožné, jakýkoli dialog skončil. V roce 2005 ruské stanice definitivně určily, co budou považovat za dokument, a ze svých pravidel nedělaly v7jimky. A právě díky tomuto kontextu jsme pravděpodobně v okamžik, kdy jsme festival založili, vzbudili ohromný zájem u osvícených diváků. Takový zájem pro nás byl a je příjemným překvapením. Festival trvá osm dní, projekce běží v pěti kinosálech, jeden z nich pojme 650 diváků, filmy se promítají celý den i večer. Během pěti let existence festivalu jsme každý rok uvedli jednadvacet filmů, což dělá přes sto filmů za pět let a z té stovky filmů ruská televize odvysílala pouhopouhé dva. Takže fungujeme coby takový protipól televize. Ostatně mottem festivalu, který u diváků nutně vzbudí zájem, je Filmy, které v televizi neuvidíte.

Text byl poprvé zveřejněn v říjnu 2011 v novinách IDF Industry Reel #3. Režisér Vitalij Manskij byl hostem industry programu IDF v Jihlavě, jeho master class se konala 29. října 2011.

Článek byl redakčně zkrácen. Plné znění rozhovoru naleznete na stránkách Institutu dokumentárního filmu.

Portál DAFilms.cz je výsledkem tvůrčí spolupráce 7 klíčových evropských festivalů dokumentárního filmu sdružených do Doc Alliance. Naším cílem je posouvat hranice dokumentárního filmu, propagovat jeho rozmanitost a podporovat kvalitní autorské filmy.

Členové Doc Alliance

Chcete být pravidelně informováni o našem filmovém programu?

Odesláním registrace k Newsletteru souhlasím se zasíláním obchodních sdělení elektronickými prostředky a souvisejícím zpracováním osobních údajů pro účely zasílání Newsletteru Doc-Air Distribution s.r.o. a potvrzuji, že jsem si přečetl(a) Zásady zpracování osobních údajů, textu rozumím a souhlasím s ním, přičemž beru na vědomí práva zde uvedená, zejména právo na námitky proti provádění přímého marketingu.

Poslat svému Junioru

Zavřít