Proč má dokumentární film v Brazílii delší a silnější historii nežli film hraný? Jaké trendy a témata vládnou brazilskému dokumentu posledního desetiletí? O brazilském dokumentu jsme si povídali s osobou nejpovolanější, zakladatelem a ředitelem festivalu É Tuto Verdade, Amirem Labakim!
Proč má dokumentární film v Brazílii delší a silnější historii nežli film hraný? Jaké trendy a témata vládnou brazilskému dokumentu posledního desetiletí? A jaké snímky byste si rozhodně měli přidat do vašeho „to watch“ listu? O brazilském dokumentu jsme si povídali s osobou nejpovolanější, zakladatelem a ředitelem festivalu É Tuto Verdade, Amirem Labakim!
Portál DAFilms.cz je projekt zaměřený převážně na evropský region, kde má dokumentární film silnou historii a tradici. Mohl byste nám v krátkosti popsat roli dokumentárního filmu v Latinské Americe obecně?
Dokumentární film má v dějinách kinematografie Latinské Ameriky hluboké kořeny. Jedná se o region, kde hraný film v některých obdobích během téměř 120 let od počátků kinematografie čelil nesmírným obtížím a podléhal virtuální paralýze, zatímco dokumentární film se dokázal udržet v chodu. Některá z nejvýznamnějších latinskoamerických filmových hnutí nalezla během posledního půlstoletí katalyzátor právě v dokumentární tvorbě, jako příklad lze uvést rozmach tzv. santaféské školy argentinského tvůrce Fernanda Birriho či brazilské Cinema Novo v rámci Nového latinskoamerického filmu: Glauber Rocha, Fernando Solanas, Arturo Ripstein, Tomas Gutierrez Alea, Jorge Sanjines, Miguel Littin či Francisco Lombardi. Konec vojenských diktatur, které od 60. do 80. let dusily především Jižní Ameriku, s sebou přinesl nový trend dokumentárních filmů zabývajících se krvavou represí v této oblasti, a v tomto duchu vzniklo za posledních deset let několik zajímavých filmů (The Blondes Albertiny Carri, The Sugar Curtain Camily Guzmán či Diary, Letters, Revolution Flavia Castra). Od té doby je dokumentární tvorba v Latinské Americe tak jako na celém světě na vzestupu a prochází estetickou renovací, jak je patrné ze snímků autorů, jako je Eduardo Coutinho a João Moreira Salles (Brazílie), Patricio Guzmán a Ignacio Agüero (Chile), Andres di Tella (Argentina), Juan Carlos Rulfo (Mexiko), Luis Ospina (Kolumbie) či Gonzalo Arijon (Uruquay), mám-li uvést alespoň několik z nich. Není tedy překvapením, že se nejméně tři latinskoamerické dokumenty (Guzmánovy snímky Nostalgia for the Light a The Battle for Chile a Salanasova a Getinova Hodina výhně) dostaly do padesátky nejlepších nonfikčních filmů všech dob, kterou nedávno sestavil časopis Sight & Sound Britského filmového institutu. Spíše mě překvapuje, že jich nebylo ještě více, např. Twenty Years After Eduarda Coutinha.
Vy osobně, Amire, jste nejen ředitelem festivalu, ale jste považován za předního brazilského filmového kritika a kurátora. Mohl byste krátce zhodnotit brazilskou dokumentární tvorbu posledních let? Jaké má formy, jakými tématy se zabývá a jaké oblibě se těší u diváků?
Desátá léta 21. století jsou silným obdobím dokumentární tvorby, každý rok zde do kinodistribuce vstupuje okolo čtyřicítky celovečerních dokumentů. Nejpopulárnějším trendem jsou hudební dokumenty, jako např. A Night in ´67, Tropicalia či Music According to Tom Jobim. Brazilské dokumenty splácí staré dluhy prostřednictvím naší silné hudební tradice, a k tomuto kulturnímu bohatství přistupují s obdivuhodně pestrou paletou dokumentárních forem. Dále se zde objevuje trend autobiografického vyprávění, kdy mnoho filmů hledá vlastní originální formu – za poslední rok jmenujme např. snímky They Killed My Brother či Elena.
Jak coby filmový kritik vnímáte mediální ohlasy na dokumentární scénu a obzvláště kvalitu místní kritiky? Existují u vás speciální filmové blogy či časopisy, které se alespoň zčásti zaměřují na dokumentární film?
Brazilský tisk věnuje během posledních deseti let dokumentárnímu filmu čím dál více prostoru. Skoro každý dokument, který jde do kinodistribuce a/nebo je uveden na významných filmových festivalech, se dočká recenze. Otázka kvality filmové kritiky je stejná u nás jako na celém světě - filmoví kritici byli z historického hlediska připravováni na recenzování hraných filmů. Mí kolegové se řemeslu učí za chodu a reagují na požadavky, které vyplývají ze současné tvorby. Všeobecně je úroveň dokumentární kritiky mnohem lepší než řekněme před patnácti lety. Máme zajímavý internetový časopis, který se věnuje brazilské a portugalské dokumentární tvorbě a několik velice aktivních dokumentárních blogů, jako je .DOC Adriany Plut, Mundo Doc Carlose Alberta Mattose či DocBlog Marcela Bauera.
Festival É Tudo Verdade letos oslaví devatenáctý ročník. Kde se vzal nápad festival založit a co podle vás z festivalu dělá jedinečnou filmovou událost regionu?
Nápad vzniknul díky mé zkušenosti filmového kritika píšícího o festivalech z celého světa. V polovině devadesátých let bylo zřejmé, že je dokument na vzestupu a my jsme v Brazílii a vůbec v Latinské Americe neměli pro tuto tvorbu exkluzivní prostor. Když k tomu přidáte silnou národní i regionální tradici dokumentární tvorby, říkal jsem si, že se najdou diváci, kteří budou dokumentům otevření a budou si k nim hledat přístup. Měl jsem štěstí na instituce a sponzory, kteří rovněž usilovali o větší filmovou diverzitu. Festival É Tudo Verdade se snaží nabízet silný program, nejnovější sklizeň brazilských, latinskoamerických i světových dokumentů a každoroční náročné retrospektivy brazilských a světových dokumentárních tvůrců, a posilovat debatu o dokumentární kultuře prostřednictvím masterclasses a Mezinárodní dokumentární konference v São Paulu.
Na jaké projekty jste v rámci festivalu nejvíce pyšný? Představili jste skvělé retrospektivy, pozvali jste spoustu zajímavých hostů...
Co se týče zvláštních retrospektiv, měli jsme to úžasné privilegium přivítat legendární mistry dokumentu, jako je Eduardo Coutinho, Frederick Wiseman, Johan van der Keuken, Jorgen Leth, Marcel Ophuls, Robert Drew či Santiago Alverez. Škoda, že někteří již nejsou mezi námi. V roce 2006 jsme rovněž ve spolupráci s naší Mezinárodní dokumentární konferencí, která se však nekoná v době festivalu, uspořádali konferenci Visible Evidence XIII. Tato událost se stala důležitým milníkem studií dokumentárního filmu v Brazílii a Latinské Americe.
Jste autorem několika knih představujících brazilský dokument. Pracujete na dalším vydání? Které z vašich knih jsou dostupné v angličtině a kterou byste nám doporučil?
Připravuji nové, rozšířené vydání Úvodu do brazilského dokumentu a doufám, že se mi podaří zrealizovat i jeho první vydání v angličtině. Žádná z mých pěti knih o dokumentárním filmu zatím bohužel nebyla přeložena do angličtiny. Knihy rozhovorů, které jsem vedl s Fernandem Solanasem (1993, ve spolupráci s Mariem Cereghinem) a se Santiagem Alvarezem (1995) vyšly rovněž v italštině a španělštině. V angličtině je dostupná esej o brazilském dokumentárním filmu, kterou jsem přispěl do knihy Lucie Nagib Nový brazilský film (I. B. Tauris, 2003).
Milý Amire, moc vám děkuji za čas, který jste nám věnoval! Jsme hrdí, že jsme partnerem vašeho festivalu a věříme, že se v našem katalogu najde pro brazilské dokumenty čím dál víc prostoru. Jak vaší knize, tak vašemu festivalu přejeme do dalších let mnoho štěstí!
Za tým DAFilms Andrea
Portál DAFilms.cz je výsledkem tvůrčí spolupráce 7 klíčových evropských festivalů dokumentárního filmu sdružených do Doc Alliance. Naším cílem je posouvat hranice dokumentárního filmu, propagovat jeho rozmanitost a podporovat kvalitní autorské filmy.
