Thomas A. Østbye: Redukovat skutečnost, anebo ztratit kontrolu nad filmem

Hlavním tajemstvím života je pro mě existence sama, říká uznávaný norský režisér Thomas A. Østbye v rozhovoru o svých dokumentárních filmech i o svém indonéském interaktivním projektu 17.000 Islands. Interview vzniklo na 19. ročníku MFDF Ji.hlava.

Přibližte nám prosím koncept a členění vašeho patrně nejznámějšího filmu Představa o Emanuelovi...

Přišlo mi zajímavé podívat se na to, jak filmový styl ovlivňuje obsah. V případě Představy o Emanuelovi je tím tématem totožnost a to, jakým způsobem o ní lidé komunikují. A jakým způsobem identitu člověka představuje dokument. Mým základním konceptem bylo použít různé dokumentární styly tak, abychom si vytvořili představu o jednom člověku. A podívat se na to, jak dokumentární styly ovlivňují to, jaká ta naše představa je. Veškerá Emanuelova budoucnost závisí na tom, jestli dokáže komunikovat svou identitu. Přičemž má velmi omezené způsoby, jak to udělat. Má jen svůj příběh a může ho jen vyprávět. Je negramotný, nemá žádné doklady a nemá kolem sebe lidi, kteří by jeho totožnost a příběh mohli dosvědčit. Prostřednictvím různých stylů jsem chtěl sledovat to, jakou představu si o něm vytváří norská společnost. Nakonec se mi ale dokumentární styly trochu smísily.

Emanuelovy osudy jste sledoval dál a využil úplně jiného přístupu. Na film Out of Norway jste mu svěřil kameru a on natočil videodeník svého návratu do Afriky. Jak se ty dva koncepty mají k sobě vzájemně?

V tom prvním filmu se jednalo vždy o pohled na Emanuela z vnějšku. Když jsme film dokončili, chtěl jsem s ním ještě pokračovat, ale neopakovat ten samý přístup. Zaprvé by to bylo těžké a zadruhé nemělo smysl opakovat to samé znovu. Tentokrát je to Emanuel, kdo má v ruce kameru a dívá se na nás. Je to obrácená strana téhož.

Natočil jste ještě jeden film na imigrantské téma, ten se promítá i jako výukový film na azylovém úřadě. Udělalo to z vás v Norsku specialistu na toto téma?

Nevím. Na toto téma jsem natočil celkem tři filmy, ale celé to vzniklo tak, že jsem chtěl udělat film o identitě. Potkal jsem Emanuela a říkal jsem si, že jeho příběh je pro to velmi dobrý materiál. Nechtěl jsem být totiž příliš abstraktní, naopak. Možná jsem známý kvůli těmto filmům, ale v Norsku se tomuto tématu věnuje víc lidí. A natočil jsem i mnoho jiných filmů. Spíš si myslím, že jsem známý tím, že dělám stylisticky vyhraněné dokumenty. Každý můj film má velice jasný, daný styl. Rozhodně jsem nebyl žádný aktivista. Ale dostal jsem se k informacím o tom, jak to v Norsku chodí při azylovém řízení, a byl jsem z toho v šoku. Cítil jsem, že je mojí povinností ty informace sdílet dál. Nebyla to moje původní vědomá volba.

Vaši vyhraněnou stylistickou pozici potvrzuje nový film Věci. Ve statických záběrech snímáte věci a je v podstatě hodně kontemplativní. Má ten film téma v obvyklém slova smyslu?

To je těžká otázka. Mým konceptem tentokrát bylo nemít téma. Nemít příběh a neschovávat se za příběh nebo sdělení. Chtěl jsem se vztáhnout ke světu trochu jinak než v předchozích filmech. Ukázat to, jak skutečně vidíme realitu. Aniž by realita sloužila jako prostředek vyprávění příběhu nebo nějakému sdělení. Chtěl jsem ukázat věci ze světa tak, aby to nebyla jen stavební kostka k budování něčeho jiného. Zaměřili jsme se na tu samotnou kostku.
Pro mě je hlavním tajemstvím života existence sama. Jak je možné, že existuje stavební kostka reality, nějaká věc? Jak je možné, že my existujeme spolu s ní v tom samém světě? Když jsou filmy hodně dramaturgicky propracované, mívám pocit, že mě odvádějí od toho tajemství samotného.

Kromě filmů představujete na MFDF Ji.hlava a na dalších festivalech také crossmediální projekt 17.000 Islands. Divákům umožňuje sestříhat si záběry z Indonésie do podoby vlastního filmu. Proč jste se rozhodli k tomuto postupu a co nám říká o vytváření dokumentárních obrazů?

Pro mě je dokument způsob, jakým přistupujeme ke skutečnosti. Já sám používám dva nástroje. Buď můžeme odstranit všechno zbytečné, co je okolo, a zaměřit se na něco velmi konkrétního. To je případ Představy o Emanuelovi nebo snímku Human. Anebo nad filmem ztratit kontrolu. Tak jako jsme to udělali ve filmu Out of Norway anebo ve filmu 17 000 ostrovů. Vycházíme ze Suhartova projektu, který chtěl ukázat Indonésii v idealizovaném balení. Skutečnost je ale samozřejmě rozmanitá a obsahuje různé konflikty. Říkali jsme si, že film je také takové balení, které zjednodušuje a idealizuje skutečnost. Že je to konstrukt, ze kterého se chceme vymanit. Proto jsme vytvořili platformu, která umožňuje podívat se na Indonésii z mnoha různých pohledů a zahrne tu různorodost. Každý tam může přijít a sestříhat si vlastní verzi našeho filmu.

Jsou tyto interaktivní projekty alternativou, která je budoucností dokumentu? Nebo je to něco, co zůstane navždy na okraji, a hlavní proud bude podléhat příběhům a dramaturgii?

Doufám, že tradiční dokumenty nezmizí. Pro mě promítat dokument pořád znamená uvádět ho v kině. A mám taky velice rád rozhlasové dokumenty. A popravdě, nejsem velký fanoušek interaktivních dokumentů. V konkrétním případě 17.000 Islands jsem ale musel vzhledem k tématu pojmout věc takto. Osobně si myslím, že do budoucna interaktivních dokumentů bude vznikat víc a tento formát bude koexistovat s klasickým dokumentem. Ale pevně věřím, že mezi sebou nebudou soutěžit a že tradiční dokumenty nebudou těmi online převálcované. Uvedení v kině je důležité, jde o ten čas strávený aktivním vnímáním, což je úplně jiná zkušenost a činnost než aktivní zasahování do díla jako v případě interaktivních dokumentů. Popravdě ani 17.000 Islands nestojí jen na webové platformě. Vytvořili jsme stránku, kde lidé můžou film sestříhat, a ty verze, které lidé vytvoří, zase uvedeme v kině. Vzdáváme se sice kontroly nad výslednou podobou filmu, ale snímek pak nakonec stejně bude uveden v kině.

Foto: Ian Willoughby a Thomas Østbye na MFDF Ji.hlava.

Rozhovor tlumočila Kateřina Ešnerová.