K retrospektivě filmů Miroslava Janka přinášíme rozhovor s tímto významným režisérem (a také střihačem a kameramanem). O tom, že sám sebe vyhání ze střižny, o Občanu Havlovi, natáčení s dětmi i o novém, připravovaném projektu.
K retrospektivě filmů Miroslava Janka přinášíme rozhovor s tímto významným režisérem (a také střihačem a kameramanem). O tom, že sám sebe vyhání ze střižny, o Občanu Havlovi, natáčení s dětmi i o novém, připravovaném projektu.
Říkáte, že témata si vybírají vás. Když se podíváte na svou retrospektivu, vystupují vám do popředí nějaké stálejší tematické okruhy, které "si vás našly"?
Nic mi do popředí nevystupuje. Snad jenom skutečnost, že se většinou zajímám o lidi, kteří jsou takříkajíc na okraji zájmu – vesnický muzikant, nevidomý, dítě z dětského domova, Andrej Krob, Drahomíra Vihanová, Vráťa Brabenec a nakonec i Olga. Také lze tvrdit, že si rád vybírám náměty, které v sobě obsahují příslib jakés takés poetiky obrazů.
Pracoval jste dlouhé roky jako střihač. Jak přistupujete ke střihu vlastních režijních počinů?
Velice jednoduše. Jako střihač jsem úspěšně odháněl po dvacet let režiséry ze střižny. Teď odháním sám sebe a to zcela bez přílišné námahy. Po nekonečných rozpravách se střihačkou Toničkou deleguju veškerý materiál na ni a nechám ji hledat nové a mnou dosud netušené souvislosti a vazby, doufaje, že je najde. Do střižny vlezu teprve tehdy, když je filmový tvar v hrubých rysech vytesán. Toto aktivní zapojení se do procesu ve střižně ovšem není možné bez zevrubné znalosti natočeného. Čili, ještě než materiál odevzdám do jejích rukou, respektive do jejího myšlení a duše, velice pečlivě ho zmapuju, vyberu to, co pokládám za podstatné a i později průběžně materiál degustuju a na papír kreslím všelijaké nesmyslné a někdy i smysluplné dílčí nápady.
Co vás nejvíc zajímalo na spolupráci s dětmi ve filmech Nespatřené nebo Chačipe? Vidět svět nově, z nějaké přehlížené pozice?
V dětech obecně je spousta poezie. A taky energie. U těch, kterým něco zásadního chybí, lze s údivem pozorovat, jak si ten který nedostatek často kompenzují nějakým zcela osobitým a originálním způsobem, což na druhou stranu většinou postrádají děti, které nic nepostrádají.
Little City in Space je váš nejstarší a pro většinu diváků nejméně známý film. Můžete ho představit?
Na plakátu k tomu filmu je napsáno: A Film about Radio Activity. Není to můj nejstarší film, ale asi nejstarší dokumentární film. Předtím jsem natočil spoustu krátkých hraných amatérských filmů. Ovšem asi tak rok po emigraci do USA jsem náhle zjistil, že mám podivně zašpuntovanou žílu inspirace. Zkrátka jsem nebyl schopen napsat žádný scénář k hranému filmu. Co teď? V té době jsem hodně poslouchal jisté lokální komunitní rádio, jehož podstatou bylo: malý rozpočet, omezené vysílací pásmo, žádné reklamy, široké spektrum hudebních žánrů, každý DJ je dobrovolník. Duch této stanice mě okouzlil natolik, že jsem se rozhodl ho transponovat do filmu, byť se na první pohled zdálo, že dělat film o rádiu je naprostá pitomost. Možná právě to mě na tom bavilo.
Občan Havel je naopak ten nejznámější. (Jakkoliv vy ho prakticky plně připisujete Pavlu Kouteckému.) Měl natočený materiál ze života prezidenta Václava Havla nějaký rytmus, kterého jste se mohl držet? Nebo jste mu ho vtiskli až při zpracování?
Díky stálému nedostatku financí vyfasoval Pavel Koutecký pouze pár krabic negativu na den (cca 20 minut). Vypořádal se s tím tak, že nutil kameramana Stana Slušného točit krátké záběry. To zdravé napětí patrně způsobilo, že většinu záběrů charakterizuje jistá nervozita. Oba tyto faktory do značné míry předurčily celkový rytmus filmu. Dokonce jsme díky nedostatku materiálu byli nuceni v mnohých scénách použít ten samý záběr třeba třikrát, samozřejmě v různých obměnách (stranově obráceně, trochu jiná fáze záběru, atd.).
Např. ve filmech Olga nebo Evangelium podle Brabence pracujete s momenty (přiznané) inscenovanosti. Baví vás to, nebo tím chcete vystihnout nějaký symptomatický moment?
Ukážu divákům své karty, aby se jim se mnou snadněji hrálo.
Proč říkáte, že chcete, aby se ve vašich filmech co nejmíň mluvilo?
Protože ještě stále chápu film jako obrazové medium, nikoliv jako rozhlasové. I když v žádném případě nepodceňuji zvukovou dramaturgii, právě naopak. Ovšem aby vůbec bylo místo pro zvukovou dramaturgii, je potřeba co nejméně žvanit. Velice obdivuji dokumenty (a příšerně jim závidím), ve kterých se třeba deset minut nic neřekne a přitom se divákovi tají dech, poetické napětí a tajemno se vzdýmá a z plátna… A už zase moc mluvím.
Připravujete nový film. O čem / jaký bude?
Film se jmenuje NORMÁLNÍ AUTISTICKÝ FILM. Bude o autistech a bude takový normální.
Portál DAFilms.cz je výsledkem tvůrčí spolupráce 7 klíčových evropských festivalů dokumentárního filmu sdružených do Doc Alliance. Naším cílem je posouvat hranice dokumentárního filmu, propagovat jeho rozmanitost a podporovat kvalitní autorské filmy.
