Roberto Minervini (Itálie)

V Benátkách, Lipsku i Turíně vyznamenaný Roberto Minervini je příkladem autorského filmaře, který při pozorování života na periferii dnešní Ameriky unikátním způsobem kombinuje postupy fikční a nonfikční kinematografie.

Přestože se Minervini narodil v italském Fermu, celá jeho filmová kariéra se odehrála ve Spojených státech, kam v dospělosti emigroval. S titulem z ekonomické fakulty si v New Yorku našel práci obchodního konzultanta. Události 11. záři 2001 jej ale o zaměstnání připravily. Začal proto studovat mediální studia a zúčastnil se mimo jiné kurzu vedeného průkopníkem metody direct cinema D.A. Pennebakerem.

Po absolvování newyorské New School University v roce 2004 natočil několik krátkých filmů. Chtěl nicméně pokračovat v akademické dráze. V letech 2006 a 2007 učil začínající filmaře na univerzitě ve filipínské Manile. Po návratu do Spojených států začal podnikat s nemovitostmi. Hlavní motivací bylo získání stabilního příjmu, s jehož pomocí bude moct financovat své filmy.

Hybridní metodu režie uplatnil v zárodečné podobě již při práci na celovečerním debutu Přechod (2011), prvním díle tzv. „texaské trilogie“. Film byl premiérově představen v Benátkách. Neherci v připravených i náhodně zachycených scénách ztvárňují filmové verze sebe samých, přehrávají scény inspirované jejich životy a pronášeli věty, které si sami vymysleli. Tento přístup vychází z „kolektivní antropologie“ francouzského dokumentaristy Jeana Rouche.

Trilogie pokračovala etnografickými studiemi Odliv (2012) a Zastavit bušící srdce (2013), rovněž uvedenými a oceněnými na mnoha prestižních festivalech. V Cannes Minervini poprvé uvedl svou dokufikci z prostředí rurální Ameriky Druhá strana (2015). První polovina originálně komponovaného filmu sleduje život Marka a Lisy, drogově závislého páru z Louisiany. Druhá část je věnována americkým pravicovým extrémistům připravujícím se na obranu vlasti.

Velké intimity svých filmů Minervini dosahuje omezením počtu členů štábu, zřeknutím se umělého svícení a nepřerušovaným natáčením na digitální kameru. Protagonisty nesoudí, ale zároveň si od nich nedrží odstup. Při odkrývání vztahů a světa sociálních herců se řídí svou empatií a zvědavostí.

Jeho zatím poslední film Co uděláš, až svět vzplane? (2018) byl oceněný na benátském festivalu pěti cenami. Minervini v něm sleduje afroamerickou komunitu na americkém jihu během léta 2017, kdy zemí otřásla série rasově motivovaných vražd. Intimní černobílá výpověď o vzteku a frustraci organicky doplňuje režisérovo dosavadní zkoumání života na okraji společnosti, kde se kvůli rasovým a třídním rozdílům ocitá stále více Američanů.