Ivan Martin Jirous - 23 záběrů

Filmový portrét básníka, příliš silný otisk v tvárné paměti těla. Lyrický ateliér setkání, pokusu o sblížení, nečekaných konfrontací věcí a slov, naléhavý smyslový pocit, náčrt, náběh, zachycení něčeho, co pokračuje tím, že to končí.

Jak popsat krátký intenzivní film složený z posbíraných jednotlivých obrazů, senzibilní a čistý snímek jemných doteků, šerosvitnou miniaturu, kde obraz i odraz splývají vjedno - portrét s pocitem, jeho tvář, její tvář. Ani cíl, ani cesta nejsou přímo dány - postava muže se rodí pro film, ale není v něm ani hrdinou, ani osudem, který odkazuje k abstraktní osnově, v níž se proměnil, a k nebezpečím, která odtud plynou.

Zlomkovitost je tu vzpourou proti interpretaci, přetržitost jde proti němu jako textu a důležitým činitelem je tu ironie - lyrika ironie. Zdánlivě uzavřené výjevy jsou ve skutečnosti instrumentem, který rozbíjí člověka jako výpověď z jiných textů a v situacích mu dovoluje, aby se znovu stával a důvěrně byl. V polohách krajních, odstředivých, jakoby stále nahý. A možná to ani není portrét, spíš počitek, kdy se básník stává znovu tělem. Právě metamorfózou textu a těla je soubojem s mýtem básníka, a tak i fascinující prohrou, která bude dál jeho mytologii spoluvytvářet.

Problematika jeho přítomnosti uvnitř filmu je tedy podvojná. Básník je významem zaručujícím přesah od intimity k přírodě, takto je svlékán a posunut, takový vyzývá zpět k prvotnímu jazyku, ale tam už se nelze vrátit, nelze být někým jiným. Slovníkové heslo, věta: Ivan Martin Jirous, básník, výtvarný kritik, umělecký vedoucí hudební skupiny The Plastic People of the Universe a v sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy začíná užívat jména Magor, organizátor českého undergroundu, opakovaně vězněn, naposled odsouzen u okresního soudu v Jihlavě, dnes žije v Praze a na Vysočině v Prostředním Vydří, kde každoročně první víkend v červenci pořádá rockové koncerty. Pokračování, režie: Helena Papírníková.