Home Movie

Snímek Home Movie (s podtitulem Deník pro mého syna narozeného v Americe) režiséra slovenského původu Miša Suchého je osobní zprávou o emigraci, o pocitech z návratů a cestě zpátky domů - doma je ale už za mořem, v Americe.

Mluvit o sobě znamená mít na zřeteli významově jednotící sílu, a tou napětí mezi dvěma domovy, pozvolné opouštění jednoho a vytváření druhého bezpochyby je. Dokument se opírá o přítomnost autora, který neustále komentuje průběh filmu - průběh života. Svůj autobiografický emigrantský snář skládá z několika výrazných situací, které doplňuje koláží zašlých fotografií, úzkých rodinných filmů, dopisů a pocitových záběrů natočených jako by na okraj.

Úseky vyprávění, které vnímáme jako současné, se ale od těchto spojů zásadně liší - jsou natáčeny nepříliš kvalitní videokamerou a lineárně směřují dopředu. Film sice začíná probíráním rodinných památek, vpitím kamery do portrétu rodičů v oválném rámu, koláží záběrů z newyorského metra na konci osmdesátých let a identifikačním průkazem režiséra (Michal Suchy, fotografie, podpis a papilární labyrint otisku palce), ale nulovým bodem časové orientace jsou až záběry z jeho amerického bytu, kdy poznáváme jeho ženu a syna.

Celá rodina se vydává na Slovensko za autorovými rodiči. Připomeňme, že režisérova žena Lida je dcerou emigrantů z Ukrajiny. Ve filmu tak průběžně dochází ke konfrontaci životního stylu její rodiny, Ukrajinců jen vláčně se sžívajících s realitou Ameriku, s rodinou jejího muže, která zůstala na Slovensku.

Pobyt u jeho starých rodičů, to jsou dny strávené v bratislavském panelákovém bytě, zachycené okem rodinné kamery - mějme to za pomocný výraz pro zvláštní přizpůsobení natáčení jak chování vlastního dítěte, které vidí vše poprvé, tak vůbec vší přítomnosti blízkých před kamerou.

Režisér ale i do plochosti domácího videa vstupuje autorským způsobem, jeho doménou jsou statické záběry na výmluvné detaily, krátké, vždy v úplném tichu. Slovenské byty a hřbitovy vystřídá jízda zasněženým americkým městečkem - muž a žena si vybírají dům. Vánoce ještě tráví u jejích rodičů.

Režisér používá stejnou metodu i pro jejich portrét, a tak stejně samozřejmě vstupujeme do další domácnosti: nové tváře, mnohohlasí, cítíme atmosféru svátků i blízkost smrti, rodina má u sebe umírajícího otce. Oválná fotografie visí na holé zdi domu, režisér s manželkou si po obchodech vybírají věci do nového bytu, už nevplouvají do amerického snu, už tam jsou.