Výjimečná a trpělivá Helena Třeštíková

Rozhovor se světově úspěšnou dokumentární režisérkou Helenou Třeštíkovou o její cestě k filmu, k časosběrné metodě i o zásadních milnících putování za evropským filmovým Oscarem.

Vaše práce byla představena na nejvýznamnějších světových festivalech. Je tomu ale poprvé, co je prezentována online v prostředí internetu. Jaký je Váš názor na internetovou filmovou distribuci a jak vnímáte událost uvedení Vaší první světové online retrospektivy?

Jsem z generace, která si k internetu hledá svou cestu pomaleji a složitěji, na rozdíl od mých dětí či studentů, prostě na rozdíl od mladé generace. Ta s internetem žije v obohacujícím a živém kontaktu. Leccos už jsem ale zvládla a stále se učím vnímat obrovské možnosti, které třeba distribuce Video on Demand přináší. Z mé online retrospektivy jsem dojatá a vděčná jejím organizátorům za to, že ji vymysleli, dali si tu práci a filmy shromáždili. Je mi jasné, že to nebylo snadné. Když jsem zjistila, že přede mnou byla uváděna například retrospektiva Agnès Vardové, rděla jsem se pýchou. Agnès Vardová byla v mém mládí jednou z mých zásadních „ikon“. Doufám, že mé filmy uvidí diváci, kteří by do kina třeba nepřišli, a jsem moc zvědavá na jejich ohlasy.

Retrospektiva nese název "Dlouhá cesta". Jaké hlavní milníky, ty filmové, byste na ni vyznačila?

Prvním milníkem bylo rozhodnutí zabývat se filmem. Studovala jsem střední výtvarnou školu a nějakou dobu se zdálo, že má cesta povede úplně jinudy. Rodiče šíleli a byli zcela proti. Spolužáci si mysleli, že jsem se zbláznila. Nevýrazná a neprůbojná osoba chce dělat film. Nepochopitelné! Dalším milníkem se pak stalo přijetí na FAMU na katedru dokumentu, kde jsem se zcela našla.

Z filmové tvorby pro mě byl důležitý snímek Zázrak z roku 1975 - první, ještě neuvědomělý časosběrný dokument. Úplně zásadním se v roce 1980 stal vstup do projektu později nazvaného Manželské etudy. Od té doby jsem se rozhodla věnovat se systematicky a cíleně časosběrné metodě. Uvedení Manželských etud v televizi v roce 1987 a následné ohlasy byly dalším důležitým bodem k rozhodnutí prosazovat časosběrné projekty.

Výrazný moment také zaznamenávám v roce 1999, kdy jsem se rozhodla pokračovat v natáčení párů z Manželských etud. Tehdy jsme se všichni společně s protagonisty sešli a oni souhlasili s pokračováním našeho natáčení. To pro mě bylo důležité potvrzení, že jsem je svou prací neodradila, neznechutila a chtějí se dál setkávat. Tím vlastně vznikl projekt “never ending story“, kdy natáčení časosběrných příběhů i po dokončení domluveného tvaru, uvedení v kinech či odvysílání v televizi pokračuje v další etapě. Například v cyklu Manželské etudy natáčíme již třetí díl a právě teď pracuji na textu o metodě natáčení časosběrných dokumentárních filmů, který by měl vyjít v Nakladatelství AMU.

Pracujete s časosběrnou metodou, a tak je pro Vaše snímky střih důležitější, než je tomu u filmů s předem napsaným scénářem. Vaše postavy sledujete roky, jejich osud píší oni sami i nečekané okolnosti. Existuje ve Vaší práci slovo scénář a jak jej používáte?

Scénář v pravém slova smyslu neexistuje. Na začátku je záměr, idea, předpoklad, hypotéza. Například u Manželských etud stála otázka, proč se tolik mladých manželství rozvádí, co je posiluje a co ohrožuje, i záměr sledovat několik mladých párů od momentu svatby po dobu šesti let. Následně se pro dané téma hledají lidé a setkání s nimi je většinou náhodné. S páry z Manželských etud jsme se setkali na matrice, kam si přišly zadat termín svatby. Naprostá náhoda.

Na každý natáčecí den si připravuji otázky, nápady a situace, jaké bych chtěla zachytit. V průběhu doby se pak rodí témata. Částečně to jsou mé nápady, co točit, ale hlavně a především zaznamenáváme to, co přinášejí naši protagonisté. Střih je následně nejdůležitější etapa pro vznik filmu. Z chaoticky nasnímaného materiálu se pomocí střihu rodí tvar. Střihač je pro mě důležitý spolupracovník a na střižnu potřebujeme hodně času.

Hrdiny Vašich filmů jsou lidé zcela neznámí, ale také veřejně známé osobnosti. Sledujete rozdíl mezi tím, jak při natáčení vystupují anonymní osoby a ti, kteří s kamerou umí pracovat?

Snažím se nevnímat rozdíl mezi lidmi kameře částečně uvyklými a lidmi zcela neznámými. Pro mě je důležitá autenticita jejich projevu.

Na katedře dokumentární tvorby FAMU vedete tzv. realizační dílnu. Jaký je podle Vás přístup současných studentů k dokumentu? Jak se staví k časosběrné metodě?

Když jsem před 12 lety přišla na katedru dokumentu jako pedagog, doufala jsem, že najdu nějaké pokračovatele mé časosběrné metody. To se zatím bohužel nestalo. Točit nějaký projekt v čase se nedá nikomu nadiktovat či vnutit, to musí vyjít z vlastního chtění, jinak by to bylo utrpení. V mé metodě ale aktuálně pokračuje moje dcera, což mě ohromně těší.

Cestujete po světových festivalech, účastníte se projekcí a diskuzí. Jaký snímek podle Vás dosud vyvolal v zahraničí největší ohlas a proč tomu tak je?

Největší ohlas asi vyvolal film René, který získal v roce 2008 cenu, které se říká evropský Oscar (Prix Arte Evropské filmové akademie). Zaujalo mě, že film Katka získal cenu na festivalu v Bagdádu v Iráku.

A vzpomenete si na nějaký zajímavý divácký dotaz či kritickou poznámku, které na projekcích zazněly?

Uváděla jsem své filmy v různých exotických destinacích, například v Jižní Koreji, Brazílii, Argentině, Izraeli nebo Ekvádoru. Všude jsem se na diskuzích diváků ptala, zda jsou jim mé filmy srozumitelné, a oni odpovídali, že ano, že to jsou „universal stories“. To mě vždy extrémně potěšilo.

Dotazy diváků jsou pokaždé podnětné. Kritické ohlasy jsem zažila spíše doma – jak od některých filmových kritiků, tak od studentů FAMU, ti jsou extrémně kritičtí. Pro mě je to ale vždycky dobrý impulz k úvahám o tom, co můžu napravit a co je moje značka, můj rukopis, moje specifikum, které někomu vyhovuje a jinému ne.

Můžete nám prozradit, na jakých projektech aktuálně pracujete? Naskytne se brzy možnost zavítat na Váš nový snímek do kin?

V příštím roce by měl být dokončen časosběrný film s názvem Mallory. To je jméno hrdinky filmu, která se pere se svým životem hodně intenzivně.

V rámci uvedení Vaší retrospektivy bylo spuštěno na stránkách portálu DAFilms.cz divácké hlasování o nejoblíbenější snímek z retrospektivy. Máte osobní tip, který dokument zvítězí?

Z mých filmů byl zatím divácky nejúspěšnější dokument Katka, tak bych možná tipovala ten. Jsem ale sama zvědavá.

Rozhovor vznikl u příležitosti uvedení online filmové přehlídky Heleny Třeštíkové ve dnech od 22. září do 5. října 2014 na dokumentárním portálu DAFilms.cz.

Autor: Andrea Průchová (DAFilms.cz)