Iráčan mezi Iráčany

Přečtěte si rozhovor s režisérem Abbasem Fahdelem, nominantem na cenu Doc Alliance Selection Award 2015 a čerstvým vítězem festivalu Visions du Réel! Zjistěte více o jeho mistrovském snímku Homeland (Iraq Year Zero)!

Vážený pane Fahdele, chtěli bychom vám moc poděkovat za čas, který jste věnoval našemu rozhovoru. Těší nás, že Váš oceňovaný film Homeland (Iraq Year Zero) figuruje na seznamu snímků nominovaných v rámci osmého ročníku ceny Doc Alliance Selection Award a rádi se o něm dozvíme více.

Váš film Homeland (Iraq Year Zero) má velice neobvyklou strukturu. Je totiž rozdělen do dvou částí: "Before the Fall", ukazující situaci v Iráku před invazí americké armády a "After the Battle", popisující stav po válce. Každá z těchto částí má navíc délku necelých tří hodin. Bylo ve Vašem původním záměru natočit snímek skládající se ze dvou částí? Nevnímáte délku filmu jako možný problém pro jeho publikum?

Invaze Američanů do Iráku představovala v životě Iráčanů tak významný zvrat, že hovoří o tom, co bylo „před“ a „po“. Proto jsem se rozhodl rozdělit film na dvě části. Toto rozhodnutí také ovlivnilo neobvyklou délku filmu. Díky rozdělení lze promítat každou část zvlášť a udělat mezi nimi přestávku.

Byl jsem si samozřejmě vědom toho, že délka filmu může představovat hendikep pro jeho distribuci (v kinech, v televizi i na festivalech), ale nemohl jsem to udělat jinak: tak složité a důležité události, jakými se film zabývá, nelze v rámci vyprávění nijak upravovat.

Byl jsem si samozřejmě vědom toho, že délka filmu může představovat hendikep pro jeho distribuci (v kinech, v televizi i na festivalech), ale nemohl jsem to udělat jinak: tak složité a důležité události, jakými se film zabývá, nelze v rámci vyprávění nijak upravovat.

Na vaši otázku odpověděla porota, která cenu Sesterce d’Or filmu udělila. Ve svém vyjádření porota volbu zdůvodňuje následovně: „Abbas Fahdel vykresluje citlivý a velkorysý portrét země a lidu, na něž jsme doposud měli jen zjednodušený pohled kovaný 25 lety zpravodajských a propagandistických záběrů. Tato klišé se postupně rozplývají a přenechávají místo postavám, mužům, ženám a dětem, z nichž se stávají naši blízcí. Film mísí rodinný román s románem epickým, každodenní život s válkou, malé dějiny s velkými a unáší nás z Bagdádu na břehy Tigridu, kolébky lidstva. Je to velký film.“

Také Vaše předchozí dokumentární filmy zachycovaly téma válečného konfliktu na pozadí irácké společnosti (We Iraqis a Back to Babylon). Hlavní postavy Vašich snímků často představují rodinní příslušníci, přátelé – ti, kteří jsou Vám osobně velice blízcí. Jak rozlišujete Vaši roli jako člena rodiny, přítele a režiséra? Musí se jednat o velice těžkou situaci, zejména v případě posledního snímku Homeland, ve kterém sledujeme smrt Vašeho malého synovce.

Jsem schopen natáčet filmy jenom o lidech nebo tématech, které mám rád, tedy o své rodině, přátelích a rodné zemi. I když už od 18 let žiju ve Francii, pokaždé, když jedu do Iráku, tak se cítím ve svém živlu, jako Iráčan mezi Iráčany. Na druhou stranu když točím, tak si jako filmař musím zachovat určitý odstup od toho, co natáčím, a zároveň si ponechat jistou empatii s představiteli filmu. Natáčení v Iráku, před válkou i po ní, není vůbec nic jednoduchého. Několikrát jsem se ocitl v nebezpečí a dokonce mi šlo i o život, ale já jsem pociťoval povinnost natáčet dál. Teprve až když byl zabit můj synovec Haider, který hraje ve filmu velkou roli, tak jsem cítil, že už nejsem schopen pokračovat. Definitivně jsem přestal natáčet a deset let jsem se na natočený materiál nemohl ani podívat. Až po deseti letech smutku jsem byl schopen si materiál pustit a tehdy mě napadlo z něj udělat Homeland.

Všechny Vaše filmy se odehrávají v Iráku, Vy jste však strávil přes 25 let ve francouzském exilu. Jak Vám pomohl film a filmová kamera vrátit se domů do Babylonu a pokračovat v zpřetrhaných vztazích?

Svůj první film o Iráku, Back to Babylon, jsem točil v roce 2002. Vracel jsem se tam takřka po špičkách a s francouzským pasem, což byla jediná možnost, jak vstoupit do vlasti a moct z ní zase odjet. Po dlouhé nepřítomnosti jsem tedy chodil po rodné zemi jako cizinec. Když jsem během prvních dnů šel po ulici, měl jsem sice pocit, že patřím k davu, ale jaksi vyčnívám, jako cizí těleso nebo zbloudilý cestovatel (také jsem třeba ve čtvrti, kterou už jsem nepoznával, potřeboval pomoc při hledání rodného domu přestavěného na pekárnu). Velmi rychle jsem ale získal pocit příslušnosti a hřejivé vědomí, že se rozvíjím ve vlastním živlu a mezi svým lidem. Z toho také vychází zvolání na konci filmu: „Teď si poprvé myslím: My, Iráčané!“ Toto zvolání dalo název mému dalšímu filmu My, Iráčané (We Iraqis).

Na konci tohoto prvního návratu do rodné země jsem si uvědomil, že postrádám to, s čím jsem si myslel, že se tam určitě setkám, ale nacházím místo toho něco, co mě vůbec nenapadlo. Normy a hodnoty se zcela převrátily. Co by se se mnou stalo, kdybych býval zůstal v Iráku? O jaké docela dobře možné formování vlastní povahy jsem se připravil tím, že jsem svůj osud přenesl jinam? Takový typ otázek jsem si kladl s trochou zběsilé a navždy neukojitelné zvědavosti. Při pohledu na to, co život v Iráku udělal z mých starých přátel, jsem si říkal, že kdybych neodjel, tak by ze mě bezpochyby udělal to samé. Ale já jsem bez jakýchkoli pochyb odjel a byl jsem tak pyšný na vlastní volbu, že jsem se tehdy neváhal postavit otcovu nesouhlasu. Teď už ale otec mezi námi není a nikdo z rodiny už mi nevyčítá, že jsem svůj osud nasměroval do „zámoří“. Naopak, říkají mi, že kdybych zůstal v Iráku, tak bych bezpochyby nepřežil. Takže jsem vlastně přeživší!

Film Back to Babylon vysílala v roce 2002 jedna francouzská televize. Jeden z článků, které o tomto filmu vyšly v tisku, mnou dost otřásl, protože končil následujícími řádky: Kromě pohledu na zapomenutou zemi sevřenou embargem nastavuje televize zvláštní zrcadlo a klade zneklidňující otázku: budeme poslední, kdo tyto lidi viděl naživu? Tato zcela legitimní otázka mě naprosto šokovala. Představa, že členové mé rodiny, přátelé i neznámí lidé, které jsem natočil, by nemuseli přežít nastupující válku, pro mě byla těžko snesitelná. Proto jsem se pod tlakem jisté nepřiznané pověrčivosti rozhodl do Iráku vrátit a znovu natáčet. Natáčení je projev života, takže když jsem natáčel své nejbližší v předvečer nové války, poháněla mě pověrčivá naděje, že je tak uchráním před hrozícím nebezpečím. Bohužel, spirála násilí, která se země zmocnila, brzo uvrhla do smutku i mou vlastní rodinu.

Vaše filmografie čítá také jeden hraný film. Dawn of the World popisuje milostný příběh na pozadí války v Perském zálivu. Jednalo se pouze o jedno setkání s hraným filmem, anebo máte další budoucí plány, jak s touto filmovou disciplínou znovu pracovat? Proč představuje dokumentární film tu cestu, po které se vydáváte častěji?

Mám rád dokument i hraný film a jak říká Godard: Všechny velké dokumenty se blíží hranému filmu, stejně jako všechny velké hrané filmy se blíží dokumentu. Nicméně si myslím, že režisér dokumentu má nad svým filmem větší kontrolu. Při natáčení hraného filmu vám spousta věcí unikne: herec, kterému se nedaří nasadit požadovaný výraz, nebo kulisa či rekvizita, které neodpovídají tomu, co jste si představovali. Další výhodou dokumentu je to, že ho člověk může natočit sám, nebo skoro sám, tak jak jsem to udělal já s filmem Homeland. Mé další dva filmy budou, pokud se mi podaří je natočit, dokument a hraný film. Dokument s názvem Baghdad bude sledovat život a rytmus tohoto velkého města od rozbřesku do půlnoci. Hraný film s názvem Baghdad Story bude o únosu západní novinářky v Iráku na pozadí války.

Vítěz ceny Doc Alliance Selection Award bude vyhlášen 8. srpna v Locarnu. Kromě snímku Homeland (Iraq Year Zero) bylo nominováno dalších šest dokumentů. Znáte své soupeře, a jak se cítíte v jejich společnosti?

Bohužel jsem žádný z těchto filmů neviděl, ale jsem si jistý, že se jedná o důležitá a potřebná díla, která stojí za to vidět. Předem blahopřeji tomu, kdo bude mít tu čest prestižní cenu Doc Alliance převzít.

Děkujeme Vám za odpovědi, pane Fahdele, a přejeme Vám i Vašim snímkům mnoho úspěchů!

Za tým DAFilms.cz Andrea