František Vláčil (Česká republika)

Jeden z výrazných předchůdců nové vlny, básník filmového obrazu a vytříbený stylista František Vláčil, je oslavován především pro svůj středověký epos Marketa Lazarová, pokládaný mnohými kritiky za nejlepší český film všech dob. Vláčilův nezaměnitelný rukopis je ale zřetelný také v jeho dokumentech nebo psychologických dramatech.

František Vláčil na rozdíl od tvůrců spjatých s novou vlnou nevystudoval FAMU ani se k režii nepropracoval přes práci asistenta. Rodák z Českého Těšína chtěl být původně malířem. V Brně vystudoval estetiku a dějiny umění a osvojil si různé mediální formáty. Jeho raná tvorba zahrnuje loutkovou animaci i instruktážní dokumenty. Ty natáčel nejdříve pro Studio populárně vědeckých a naučných filmů (Hospodaření s elektřinou, Úrazy elektřinou v průmyslu), poté pro Československý armádní film (Létání bez vidu podle systému OSP). Jeho talent pro vyprávění obrazem se naplno projevil v posledním armádním titulu Skleněná oblaka. Propagandistický námět oslavující československé letectvo proměnil v poému o sebezničující touze vzlétnout. K oblakům vzhlíží také mladý hrdina Vláčilova prvního hraného filmu, poetické Holubice, která byla uvedena v Cannes a Benátkách.

Od téměř bezeslovného příběhu přátelství bílé holubice a chlapce upoutaného na invalidní vozík vedla vývojová linie Vláčilovy tvorby k dramatičtější a tematicky závažnější Ďáblově pasti. S baladou odehrávající se v šestnáctém století zahájil volnou trilogii filmů evokujících vzdálenou minulost. Po šesti letech příprav, zahrnujících stejně jako v případě jeho ostatních filmů pečlivě prokreslené storyboardy, a skoro dvou letech natáčení dokončil monumentální Marketu Lazarovou, vycházející z předlohy Vladislava Vančury. Stejných kulis využil kvůli amortizaci mimořádně vysokých výrobních nákladů při natáčení sugestivní středověké tragédie Údolí včel. Ve všech svých historických filmech Vláčil usiloval o takový stupeň autenticity, aby měli diváci pocit, že sledují své současníky.

Adelheid podala jako první otevřenou výpověď o kontroverzním tématu poválečné deportace Němců z českého pohraničí. Melancholický milostný příběh podle novely Vladimíra Körnera je pro své úchvatné barevné kompozice považován společně s Marketou Lazarovou za umělecký vrchol Vláčilovy filmografie. Po sovětské invazi v srpnu 1968 mohl několik let točit pouze dokumenty a filmy pro děti. Teprve v polovině sedmdesátých let se vrátil k natáčení celovečerních snímků i ke svým moravským kořenům. Ve venkovském prostředí se odehrávají komorní psychologická dramata Dým bramborové natě a Hadí jed i psychologický thriller Stíny horkého léta, poslední z Vláčilových filmů vděčících za svou podmanivou atmosféru hudbě Zdeňka Lišky. Druhou oblast Vláčilovy pozdní tvorby tvořily portréty význačných osobností českých dějin Koncert na konci léta a *Mág.

Po listopadu 1989 se František Vláčil dočkal řady poct. V roce 1994 se stal prvním držitelem Českého lva za dlouholetý přínos českému filmu, za celoživotní dílo byl oceněn na MFF v Karlových Varech a v roce 2013 obdržel in memoriam Cenu Ministerstva kultury ČR za přínos v oblasti kinematografie a audiovize.