Jorge Mourinha: O otevírání očí

Jména možných budoucích vítězů osmého ročníku dokumentární ceny Doc Alliance Selection Award již úspěšné putují mezi festivaly i médii. Ten nejšťastnější z vybraných se pro cenu dostaví 8. srpna do švýcarského Locarna. Za důležitým rozhodnutím o vítězi ceny však nestojí úplně tak štěstí, ale sedmičlenná porota složená ze zásadních evropských filmových kritiků. Představujeme vám prvního z nich, portugalského zástupce listu Público Jorgeho Mourinhu!

Jména možných budoucích vítězů osmého ročníku dokumentární ceny Doc Alliance Selection Award již úspěšné putují mezi festivaly i médii. Ten nejšťastnější z vybraných se pro cenu dostaví 8. srpna do švýcarského Locarna. Za důležitým rozhodnutím o vítězi ceny však nestojí úplně tak štěstí, ale sedmičlenná porota složená ze zásadních evropských filmových kritiků. Představujeme vám prvního z nich, portugalského zástupce listu Público Jorgeho Mourinhu!

Vážený Jorge, jsme rádi, že Vás můžeme uvítat na portálu DAFilms.cz. Nejprve bych chtěla vyjádřit náš vděk za to, že zasednete v porotě 8. ročníku mezinárodní dokumentární soutěže Doc Alliance Selection Award a podpoříte tak mladé talenty v oblasti dokumentárního filmu.

Potěšení je na mé straně, Andreo!

Soutěž vznikla díky spolupráci sedmi klíčových evropských dokumentárních festivalů, které tvoří platformu Doc Alliance. Každý festival nominuje jednoho porotce ze své země a jeden film bez ohledu na zemi původu. Vás nominoval portugalský festival Doclisboa. Proč jste nabídku přijal? Proč je podle Vás účast v porotě důležitá?

Nejprve bych chtěl moc poděkovat festivalu Doclisboa za naprosto pozoruhodnou roli, kterou v Portugalsku již dvanáct let hraje. Vzpomínám si, jak jsem dělal rozhovor s bývalým ředitelem festivalu Sérgiem Tréfautem, který tehdy řekl, že jedním ze záměrů festivalu Doclisboa je stát se jakousi veřejnoprávní akcí, která bude lidem otevírat oči a upozorňovat je na věci, kterých by si jinak nevšimli, a rozšiřovat jim tak obzory. V mém případě se to festivalu podařilo hned několika způsoby. Festivalem se profesionálně zabývám již deset let a nejenže mi tato obohacující zkušenost otevřela oči, ale rovněž mi umožnila objevit některé z nejzajímavějších současných světových tvůrců. Když mi tedy nabídli účast v porotě, řekl jsem si, že je to skvělá příležitost, jak jim alespoň tímto způsobem poděkovat za neuvěřitelnou práci, kterou odvádějí. Podobná pozvání spíše zdvořile odmítám, ale když se mi naskytla příležitost pomoci dokumentům, které za to stojí, a zpřístupnit je širšímu publiku z celého světa, rád jsem souhlasil.

Vidíte mezi letos nominovanými filmy nějaké pojítko? Mají podle Vás něco společného, ať už jde o téma, žánr či filmařský styl? Jak byste skupinu nominovaných snímků definoval?

Jedním z aspektů dokumentární tvorby – snad tím nejtradičnějším a nejklasičtějším – je, že se často jedná o velice specifický druh svědecké výpovědi o událostech, které se zrovna ve světě okolo nás odehrávají. Výběr z letošní sklizně jasně nasvědčuje tomu, že pojetí dokumentu jako výpovědi o současných tématech je opět na vzestupu. Většinu z nominovaných snímků jsem však ještě neviděl, a tak jsem zvědavý, jakým způsobem ke zvoleným tématům přistoupí. Rád bych také podotknul, že portugalský výběr jde tak trochu proti tomuto proudu.

Dlouhodobě působíte jako novinář v Portugalsku. Jste filmovým kritikem denního listu Público a píšete pro mnohá další média. Kolik prostoru věnují portugalská média filmovým a dokumentárním tématům?

Mohu hrdě prohlásit, že Público je jedním z mála médií, která uveřejňují pravidelné a hloubkové reportáže z oblasti umění a kultury v zemi, kde se prostor věnovaný umění, a v důsledku také filmu, stále scvrkává. V zemi, kde každoročně klesá návštěvnost kin a převahu získávají americké blockbustery, je dobrým znamením, že existují média, pro která je důležité hovořit o jiných, komerčně méně úspěšných filmech, které pronikají na plátna mnoha portugalských festivalů. Ale média toho mnoho nezmohou, když nejsou diváci a distributoři a provozovatelé kin jsou motivováni spíše krátkodobou potřebou finanční návratnosti než střednědobou či dlouhodobou strategií, jak udržet trh naživu a při dobrém zdraví. Je dobře, že alespoň někteří z nich věří, že dokumentární film si své publikum najde, a optimisticky trvají na komerčním uvádění dokumentů. Jen během tohoto týdne byly do kin uvedeny tři snímky: Velkolepé muzeum Johannese Holzhausena, Ve sklepě Ulricha Seidla a Národní galerie Fredericka Wisemana.

Poslední dva vítězné snímky soutěže Doc Alliance Selection Award pocházely z Portugalska (Captivity Andrého Gila Maty a The Quest of the Schooner Creoula Andrého Valentima Almeidy ). Jak vnímáte současnou portugalskou dokumentární scénu? Vysledoval jste na ní nějaké nové trendy či zásadní pokroky?

Jak jistě víte, portugalská filmová tvorba – ať už se jedná o hrané či dokumentární filmy, celovečerní či krátké snímky – čelí finančním problémům, neboť se celý státní systém zhroutil a nyní se staví znovu od začátku. Mnoho snímků, které vznikají, bych označil jako „bezrozpočtové“, velice osobní filmy natočené v přímé návaznosti na režisérovu osobní zkušenost. Ale i před kolapsem systému bylo zajímavé sledovat, že většina portugalské dokumentární tvorby má výrazně osobní rozměr, jako by se jednalo o osobní deník či videodeník: napadá mě například snímek It’s the Earth, Not the Moon Gonçala Tochy či What Now? Remind Me. Joaquima Pinta. Řekl bych, že filmy Captivity i The Quest of the Schooner Creoula jsou vlastně docela dobrým příkladem současného „mainstreamu“ v portugalském dokumentu – velice osobní kinematografie, která se snaží vyjít s tím, co má, a prostřednictvím osobních výpovědí oslovuje širší publikum. I když bych řekl, že Almeidův film je mi ještě bližší než Matův. Právě tu skončil festival IndieLisboa, který v soutěži uvedl několik dokumentů, které se vydaly tímto směrem, a jeden z nich byl dalším naprosto fantastickým příkladem přechodu od intimního k univerzálnímu – snímek Catariny Mourão The Wolf’s Lair, který staví na její vlastní rodinné historii a podniká tak nádherně mnohovrstevnatý exkurz do portugalské historie.

Které filmy mimo cenu DAS Award Vás letos nejvíc zaujaly? Mohl byste jmenovat pár titulů, které bychom neměli minout?

Opět bych vám doporučil snímek The Wolf’s Lair Catariny Mourão, který měl premiéru tuším v Rotterdamu, a podle mě je to skvostná filmařina, která si zaslouží stejný průlom, jaký se podařil filmům Gonçala Tochy či Joaquima Pinta. Skvělý dojem na mě udělal rovněž film Jean-Gabriela Périota A German Youth, který pozoruhodně pracuje s archivním bádáním a střihem a vykresluje velice podnětný obraz vztahu mezi uměním a politikou, či film Andrého Novaise Oliveiry She’ll Be Back by Thursday, který geniálním způsobem propojuje dokument a fikci.

Děkujeme za Váš drahocenný čas, Jorge. Už se moc těšíme na vítěze ceny DAS Award 2015!

Těšilo mě, Andreo :-)

Portál DAFilms.cz je výsledkem tvůrčí spolupráce 7 klíčových evropských festivalů dokumentárního filmu sdružených do Doc Alliance. Naším cílem je posouvat hranice dokumentárního filmu, propagovat jeho rozmanitost a podporovat kvalitní autorské filmy.

Členové Doc Alliance

Chcete být pravidelně informováni o našem filmovém programu?

Odesláním registrace k Newsletteru souhlasím se zasíláním obchodních sdělení elektronickými prostředky a souvisejícím zpracováním osobních údajů pro účely zasílání Newsletteru Doc-Air Distribution s.r.o. a potvrzuji, že jsem si přečetl(a) Zásady zpracování osobních údajů, textu rozumím a souhlasím s ním, přičemž beru na vědomí práva zde uvedená, zejména právo na námitky proti provádění přímého marketingu.

Poslat svému Junioru

Zavřít