Dušan Hanák patří k jedněm z nejvýraznějších režisérů slovenské kinematografie 20. století. Již za dob svých studií na FAMU se stal jedním ze zásadních tvůrců československé nové vlny a i přes zákazy uvádění jeho filmů, sklízel mnohá ocenění v zahraničí. V historicky první online retrospektivě vám přinášíme sedm celovečerních a sedm krátkých filmů tohoto výjimečného autora.
Jako autor s osobitým režijním rukopisem se Dušan Hanák profiloval už od svých studentských filmů, v nichž spojoval dobově příznačnou zvědavost, kritičnost a odvahu experimentovat s jeho tvořivým sklonem k intuitivnosti, zádumčivosti, empatii nebo schopnosti pronikat do vrstev lidské autenticity.
Jeho filmové myšlení, které později najdeme i v jeho celovečerních filmech, významně utvářelo pestré a plodné období, kdy působil ve Studiu krátkých filmů (1965-1968). Od poloviny 60. let už Hanák podvrací principy schematismu a služeb filmu jako nejdůležitějšího umění doby tím, že odkrývá lživost a pokrytectví pokrokové socialistické společnosti jako to udělal ve snímku Učení. S velkým porozuměním, ale i sarkasmem rozkrýval všechny nedostatky a deformace, které charakterizovaly život člověka v totalitním režimu, jako to můžeme sledovat ve filmu Přišel k nám Old Shatterhand. Kromě pronikání do různých zákoutí naší společnosti, přetvářkou a lhostejností poškozené každodennosti, ho fascinovalo i experimentální filmové odkrývání vnitřního přežívání jednotlivce ve Výzvě do ticha nebo vznik nebo účinek uměleckého díla ve filmu Analogie.
Dušan Hanák sice debutoval ve stejné generační vlně s režiséry Jurajem Jakubiskem či Elem Havettou, ale už svým prvním dlouhým hraným filmem 322 (1969) naznačil své odlišné filmařské přesvědčení. Málokterý ze slovenských režisérů kladl takový důraz na obrazy civilismu, autenticity života a intimity postav, na příběhy odlišnosti, svéráznosti, emancipace i (ne)ztrácení lidské důstojnosti tak jako to ukázal ve svých dalších hraných filmech Růžové sny, Já miluji, ty miluješ, Tichá radost nebo Soukromé životy.
Mnohé z Hanákových filmů získaly prestižní ocenění. Už za svůj hraný debut 322 (1969) získal Velkou cenu na MFF v Mannheimu, jeho celovečerní debut na poli dokumentárního filmu Obrazy starého světa (1972) byl úspěšně uváděn po celém světě a získal ocenění v Nyonu, Mnichově, Montrealu i Cenu Asociace losangeleských filmových kritiků pro nejlepší dokumentární film. Mezinárodně úspěšné byly i Hanákovy snímky Růžové sny (1976) a Já miluji, ty miluješ (1980), který mu vynesl Stříbrného medvěda na MFF v Berlíně.
Porevoluční celovečerní film Papírové hlavy (1995) přinesl mrazivou zprávu o porušování lidských práv v Československu od roku 1945 do roku 1989, čímž završil svou reflexi doby a společnosti, která ho obdivovala a odsuzovala zároveň. I když se v 90. letech dále aktivně nevěnoval režisérské práci, jako pedagog VŠMU v Bratislavě ovlivnil nově nastupující generaci dokumentaristů.
Na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě si Dušan Hanák odnesl Cenu za mimořádný přínos světovému dokumentárnímu filmu.
foto Dušana Hanáka: Miro Nôta
Více o Dušanu Hanákovi slovy Michala Breganta (Národní filmový archiv):
Portál DAFilms.cz je výsledkem tvůrčí spolupráce 7 klíčových evropských festivalů dokumentárního filmu sdružených do Doc Alliance. Naším cílem je posouvat hranice dokumentárního filmu, propagovat jeho rozmanitost a podporovat kvalitní autorské filmy.
